-Je nutné, aby obrana Francie byla francouzská
Generál Charles de Gaulle, tatínek francouzské jaderné úderné síly, měl vysoké mínění o své osobě a ještě vyšší o své rodné zemi. Francie měla podle něj“ historickou roli“, „světovou zodpovědnost“, „úlohu prvního plánu“. V průběhu druhé světové války a okupace Francie de Gaulle trpěl pohrdáním světových velmocí vůči poraženému státu. Americký prezident Roosewelt ho dlouhou dobu považoval za arogantního a nebezpečného dobrodruha, který v žádném případě nebyl oficiálním reprezentantem Francouzské republiky. Datum vylodění spojenců v Normandii bylo de Gaullovi do poslední chvíle zatajováno, což vyvolalo pamětnou hádku s Britským premiérem Winstonem Churchillem. De Gaulle podezříval (oprávněně) spojence ze záměru podřídit osvobozenou Francii vojenské administrativě. Není divu, že Generál byl posedlý myšlenkou národní nezávislosti. V poválečném světě dojnásobné hegemonie, která byla podle de Gaulla „dohodnuta mezi dvěmi velkými rivaly“, si nezávislost nebylo možné představit bez jaderného vyzbrojení ( proslov 15. února 1963).
První francouzská atomová bomba vybuchla 13. února 1960 v Reganne na území alžírské Sahary. De Gaulle v telegramu ministru války nešetřil superlativy: „Hurá Francie!! Od dnešního rána je silnější a hrdá“. V roce 1962 Alžírsko vyhlásilo nezávislost, ale díky tajným dodatkům k dohodě v Evianu Francouzi pokračovali v Sahaře dalšími třemi atmosférickými a třinácti podzemními pokusy. V mezičase se vojenské velení poohlíželo po novém hracím plácku. Nejprve oko padlo na Korsiku a její řídce obydlené vnitrozemí. Naneštěstí pro vojenské stratégy, Korsičané se o plánu dozvěděli a tváří v tvář vlně protestů Francie, v čele s generálem de Gaullem, změnila stratégii.
-Odvrácená strana planety
Na tisíce kilometrů od Paříže nevládní organizace „Moruroa e tatou“1) je v posledních přípravách na proces, který byl zahájen pracovníky v průmyslu hromadného zabíjení. 27. dubna bude francouzská spravedlnost poprvé hovořit o dopadu jaderných testů provedených mezi lety 1966 a 1996 na atolech Moruroa a Fangataufa na zdraví Polynésanů. Schůzka s advokáty, rozhovory pro místní tisk a televizi… V pošmourné kanceláři organizace je klimatizace puštěná naplno. Naštěstí! Venku vládne pravé tropické vedro. Organizace byla založena v roce 2001 a od počátku si vzala za úkol zdravotní monitotrování členů, vytvoření zdravotních složek a podání žaloby na bývalé soukromé a státní zaměstnavatele.
Za jedním ze čtyřech stolů úřaduje Bruno Barrillot, který je podle mnoha novinářů úhlavním nepřítelem francouzské jaderné politiky. Bělovlasý šedesátník: skromný úsměv, bílá pleť, delikátní gesta, vyrovnaný tón hlasu. Původem z Lyónu, kde založil „Centrum dokumentace a výzkumu míru a konfliktů“ (OBSARM), Bruno byl v roce 2001 pozván do Papeete prezidentem Polynejského shromáždění Oscarem Temaruem jako eminentní civilní specialista jaderných testů. Až do prvních let dvacátého prvního století se ve Francouzské Polynésii o atomové bombě nediskutovalo. Oficiální politika prezentovala francouzské testy jako testy čisté testy! Něco jako „bio“ testy.
Když se v roce 1963 generál de Gaulle rozhodl pro atoly Moruroa a Fangataufa, reprezentanti polynézských ostrovů byli postaveni před hotovou věc. De Gaulle neváhal použít hrozby:
„Setkal jsem se (v Paříži) s generálem de Gaullem, který mi dal na srozuměnou že, s ohledem na vyšší národní zájmy, pokud zamítneme požadavek převodu (dvou atolů pod vojenské velení), je připraven prohlásit Francouzskou Polynésii vojenským strategickým územím s vojenskou vládou“. 2)
A když v roce 1964 Teritoriální shromáždění hlasovalo o postoupení atolů centrální vládě, a tím pádem pro anebo proti jaderným zkouškám, jeho členové s největší pravděpodobností věděli, že stavební práce na atolu Moruroa byly zahájeny více než před rokem.
Navzdory smlouvě o zákazu atmosférických pokusů, která byla podepsána Sovětským svazem, Spojenými státy a Velkou Británií v roce 1963 a navzdory faktu, že poslední francouzské testy realizované v Sahaře byly podzemní, Francie odstřelila mezi rokem 1966 a 1974 v atmosféře polynéského atolů 41 bomb. Celkem Francie provedla v Polynésii 193 testů.
Na otázky proč byla organizace „Moruroa e tatou“ založená teprve v roce 2001 a proč to trvalo tak dlouho, než se bývalí pracovníci obrátili na spravedlnost (z osmi případů, které jsou před soudem projednávány, pouze tři osoby jsou stále naživu), Bruno odpověděl lehkým pokrčením ramen. Nad ostrovy po dlouhá léta vládl Oscar Flosse, potentát a kamarád bývalého prezidenta J. Chiraca.3) „Situace tu byla taková, že se lidi báli, že kdyby mluvili o tom, co se na atolech dělo, přišli by o práci a navíc, veškeré informace o případných zdravotních problémech byly drženy pod pokličkou vojenského tajemství.“ Teprve s příchodem zastánce polynéské nezávislosti Oscara Temarua a s vytvořením speciální komise, která vypracovala a vydala rozsáhlou zprávu o Polynésii a jaderných pokusech, jazyky se začaly rozvazovat.
-Hodně věcí nám zatajili
Do kanceláře vtrhl nový muž. Knírek, prošedivělé vlasy, krémové šortky, bílé ponožky v hnědých polobotkách. Přestože Marius nosí křestní jméno hrdiny Marseillských románů Marcela Plagnola a příjmení Chan, dědictví po čínském pradědečkovi, je pravým Tahiťanem. Povolání: četník na atolu Moruroa mezi lety 1978 a 1981. Nemoc : rakovina ledviny.
« Chceš vědět, jak to bylo?“ tykání je, stejně jako květované košile, tetování, slaměné klobouky a bílý květ Tiare za uchem, součástí místního folkloru.
„Součástí mé práce bylo doprovázet misionáře,“ Marius se vyjadřuje v mírně nadnesené úřednické francoužštině zabarvené místním přízvukem, který „roluje“ r. Takzvaní misionáři byli odborníci, kteří po výbuchu bomby prováděli v blízkosti epicentra sběr vzorků půdy a vegetace (pokud nějaká zbyla).
„Misionáři byli od hlavy po patu oblečeni do ochranného oděvu se speciální maskou na obličeji. Nevím, jestli se nepotili, na atolu bývalo vedro. A já, já jsem byl oblečen do uniformy khaki, čepici se štítkem na hlavě, zbraň připravenou ke střelbě. Přístroje vědců ječely, až nám zaléhalo v uších… Nikdy na to nezapomenu. Jedinou naší ochranou byla zbraň připravená k použití! Šel jsem za nadřízeným a řekl jsem mu, že mám obavy o zdraví, a že chci taky ochranný oděv. V Republice jsme si všichni rovni, tak proč bych i já neměl nárok na ochranu! Nadřízený mi odpověděl, že jsem republikánský otrava a nařídil mi, abych sklapl.“
Z Papeete do Punaaui je to deset kilometrů. Čtyřproudová dálnice se zácpami v šest hodin ráno a v pět odpoledne. Tahiti je Francie pod tropickým nebem s kruhovými objezdy a s bagetou k snídani. Široký pruh vilek, paneláků a rezidencí se šplhá až do strmých kopců. Civilizace proniká krok za krokem do dříve neproniknutelné džungle. Marius vlastní přízemní domek s pečlivě upravenou zahradou s palmami, pluméviemi, galgány, ibišky, keři bugenvilea a s jinými květinami, jejichž jména jsem marně hledala ….. Stejně jako většina Polynésanů, Marius míchá zanícenou evangelickou víru s duchovním dědictvím maohských předků. Ve stinném koutě zahrady mi ukazuje sbírku kamenů ze starodávných kultovních míst (Marae), mezi kterými se vypíná několik mohutných penisů.
Ve stínu fíkusu Marius vypráví příhodu nemocného dělníka z Moruroy. Muž uvařil a snědl chobotnici, kterou ulovil v atolu. „Co naděláš? Plody moře jsou základem naší stravy. Předkové Polynésanů příšli z moře, moře je všudypřítomné. Pro Polynésana je nemyslitelné, že by mu moře mohlo být zakázané“.
Včerejšího dne v kanceláři organizace „Moruroa e tatou“ Marius sršel humorem. Dnes má pokleslá ramena, shrbená záda, hlavu pootočenou na stranu, jako kdyby se obracel na neviditelného posluchače. Cítí bolest na pravé straně břicha těsně pod žebry, ale pokračuje ve vyprávění.
Několik hodin po hostině dělník náhle upadl do bezvědomí. Přivolaný lékař přikázal evakuaci do nemocnice. „Na silnici, která vedla na letiště jsem sanitku zastavil a chtěl jsem provést práci, pro kterou jsem byl placen: konstatovat – pan ten a ten je v takové a takové situaci- provést zápis a předat raport nadřízenému.“
Interiér sanitky zůstal Mariusovi nepřístupný. Mohl protestovat jak chtěl svojí republikánskou četnickou fukcí, vojenský lékař zabouchl dveře a pokračoval v cestě. „Zmíněného dělníka už nikdy nikdo nespatřil a raport, který jsem o události sepsal, zmizel. Hodně věcí jsme nevěděli. Hodně věci nám zatajili.“
Později byl četník, který nepřestával klást otázky, převelen na vzdálený konec Polynésie.
Marius mávne rukou: „Ten, který přišel na svět, aby nic nezvířil, si nezaslouží ani úctu ani ohled.“
–Proč Francie přišla provést svoje testy k nám?
S Rémym Clémentsem jsem se seznámila v březnu v Paříži. Přesněji řečeno na předměstí Paříže, ve Villejuif, v rodiném penziónu „Casa mia“, kde jsou ubytováni Polynésané na léčení v metropoli. Zdravotnický systém v Polynésii není dostatečně vybaven pro pacienty s vážnými chorobami, hlavně s rakovinou. Rémy skončil poslední radioléčbu a chystal si kufry zpět na ostrov Moorea. Drobný mužíček, kost a kůže, mi ukázal fialové skvrny za ušima: „Vidíš, to je od ozařování. Tentokráte to byla rakovina měkkého patra. Stále ještě nemohu dobře polykat.“ V šedesáti letech je to třetí rakovina.
Tahiťané říkají, že pokud se jednou vylodíš na ostrově Moorea, budeš na ostrově chtít zůstat až do konce života. Písčité pláže, kokosové háje, tyrkysové moře. Rémy tvrdí, že domek, který obývá, postavili pro jeho amerického dědečka Čechoslováci.
Rémy začal pracovat pro Centrum experimentace v Pacifiku v roce 1969. „Samozřejmě, že to bylo kvůli penězům, ale nikdo v té době nevěděl, že je to nebezpečné. Nikdo nám neřekl, že je to nebezpečné. To nám zatajili. Neřekli nám pravdu. Jaderné testy? Nevěděli jsme, co to znamená.“ Rémy se zarazí: „Nedokážu najít slova. Nemluvím dobře francouzsky, ale můžu ti říct, že mám vztek. Mám vztek, protože tvrdí, že to byly čisté zkoušky a výsledekem je, že jsem nemocný.“
Francouzská Polynésie se rozkládá na území které, ve srovnání s Evropským kontinentem, jde od severního Irska až po Moskvu a od posledních fjordů po Středozemní moře. Pět hlavních souostroví a stovky ostrovů a atolů, perly a perličky Tichého oceánu, obývalo v šedesátých letech pouhých sedmdesát pět tisíc obyvatel. Většina žila v rytmu obchodních lodí z výměnného obchodu a nepoužívala peněz. Průmysl jaderných zkoušek byl neukojitelným konzumentem pracovní síly, hlavně té nejpodřadnější. Stačilo se dostavit do rekrutní kanceláře a zájemci byli přijati s platy, které pro ně představovaly skutečné bohatství. O případném nebezpečí ani slovo. V Japonsku, ve Spojených státech anebo v Evropě jsme v té době žili ve strachu z možné atomové války a z jejích následků. V Polynésii tisk, rádio a případně televize podávaly informace ve francoužštině, ale ne všichni Polynésané hovoří plyně francouzsky. Pokud o atomové bombě zaslechli, neměli ani zdaleka představu o radioaktivitě a případném dopadu na zdraví. A pak, jak si představit radioaktivitu? Není cítit, není vidět, nelze se jí dotknout. Zaměstnavatel se spokojil se zákazem lovu a konzumace ryb z laguny, zákazem konzumace kokosových ořechů, vymezením zakázaných území, ale „Zatímco někteří pracovníci, kteří se pohybovali v blízkosti epicentra byli vybaveni ochrannými oděvy, jejich kolegové, několik desítek anebo stovek metrů dále, vdechovali a polykali radioaktivní prach zanesený větrem anebo zvířený zemními prácemi.“ 4)
„Ptám se sám sebe proč? Proč Francie přišla provést svoje testy k nám?“ Rémy se sklonil k bílé pláži a sebral hrstku písku: „My jsme maličké ostrovy, jsme jako zrnka písku. Jsme maličké ostrovy ve srovnání s Evropou, s Francií. Francie je velká země. Proč neprovedli jejich pokusy u nich?“
-Proces
V roce 1966 generál de Gaulle stiskl knoflík prvního testu v Polynésii. Raymondovi bylo 17 let. „Před každým testem jsme se nalodili na Maurienne a vypluli jsme na širé moře. Plavidlo se zastavilo ve vzdálenosti, ze které jsme ještě trochu viděli atol Moruroa. Před odstřelem nám vydali speciální brýle, přikázali nám otočit se k atolu zády, siréna se rozhoukala… po několika minutách nám povolili obdivovat atomový mrak, který se rozšiřoval a proplouval nad lodí.“
Experimentální centrum v Pacifiku Raymonda postupně zaměstnalo jako pomocného dělníka, hlídače, opraváře, řidiče kamiónu. Vysoká postava, tmavá pleť, z černých, hluboce posazených očí, někdy vyzařuje plamínek revolty, někdy strach z nemoci, která mu nepřestává kolovat v krvi.
„Můj otec zemřel, když mi bylo dvanáct let. Musel jsem opustit školu a začít vydělávat.“
Zpočátku byl ohromený: vysoké kovové věže, monumentální betonové bunkry, přistávací dráha pro letadla, přístav pro lodě. „Nikdy předtím jsem nic podobného neviděl. Stavěli jsme nový svět bez toho, že bychom přesně věděli k čemu to všechno bude sloužit.“
Raymond popisuje importovanou stavu, litry červeného vína, které jsou přidělovány po úspěšném pokusu a kolegy, kteří utrácejí vydělané peníze do posledního haléře. Když hovoří o leukémii, o momentu před odletem do nemocnice v Paříži, kdy se loučil s rodinou, hlas se zadrhne v hrdle a slzy stékají po tvářích… Dva roky léčení a samoty v nemocnici s výhledem na Notre Dame. Před návratem na Tahiti mu lékař řekl: „Tvoje nemoc není vyléčená, jen spí. Odvahu a dávej na sebe pozor. Užívej života, který ti Bůh dal.“ Raymond je katolík a před každým pokrmem šeptá modlitbu díků.
„Dříve jsme neměli právo hovořit. Dnes požadujeme pravdu. Požadujeme od státníků, aby uznali, že udělali chybu. Aby uznali, že nás včas neinformovali.“
Obyvatelstvo Polynésie trpí neřestmi jako obézita, alkoholismus, tabakismus? Další důvod, proč nepřiznat následky jaderných testů. Ministerstvo obrany nepřestává opakovat, že tak jako tak průměrně jeden Francouz z pěti onemocní rakovinou. Mít rakovinu v šedesáti není vyjímečné! Nicméně z 879 zdravotních složek, které organizace „Moruroa e tatou“ shromáždila, 359 osob již zemřelo, z toho 40,7% na rakovinu – více než dvojnásobek národního průměru. Průměrný věk Polynésanů je 75 let, bývalých pracovníků na atolech 57 let. Prozatím existuje jen několik studií, které by potvrdily dopad ionizujícího záření na zdravotní stav obyvatelů Polynésie a armáda se nikdy nenamáhala s jakoukoliv statistikou anebo epidemiologickým průzkumem.
Raymond, který je s Rémym jedním z osmi pracovníků a rodin, které požadují finanční nápravu škod na zdraví, poznamenal v průběhu procesu: «To není pouze naše bitva. To je bitva nás všech.“
25. července se soud v Papeete vysloví v cause Polynéských obětí francouzských jaderných zkoušek, na vás nechám posouzení věty generála de Gaulla: „Není velké slavy státníka bez pozlacení záře národní obrany.“
1) „Mururoa a my“
- 2) Jacques Denis DROLLET, bývalý prezident Permanentní komise Teritorálního shromáždění
- 3) Zatímco prezident François Mitterrand vyhlásil v roce 1992 moratorium atomových zkoušek, Jacques Chirac se rozhodne sotva měsíc po prezidentských volbách pro nové zkoušky. Šest podzemních testů je provedeno mezi zářím 1995 a lednem 1996.
- 4) Polynésané a atomové pokusy. Raport 15. července 2005
Plán atolů:
http://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Mururoa
http://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Fangataufa
Centrum dokumentace a výzkumu míru a konfliktů: http://www.obsarm.org/
Organizace Moruroa e tatou: http://moruroaetatou.com/
Vše o testech: http://www.moruroa.org/
PS : Francouzská vláda připravuje nový zákon, který by měl odškodnit oběti jaderných zkoušek. Prozatím se nevládní organizace staví proti textu, který je podle jejich názoru reduktivní.