Pondělí
Válka se odehrává daleko od našich očí a francouzská armáda se poučila od Američanů: komunikace se změnila v kontrolu informace. Pokud se jako novinář chcete vydat do Mali na místo bojů, francouzské ministerstvo obrany vám doporučí dopravit se do Bamaka, podat na místě žádost o začlenění do jedné z vojenských výprav a čekat. Po deseti, patnácti dnech, pokud vám trpělivosti a prostředků nedošlo, jste « embeded », dopraven na místo, kam vás armáda dopravit chce, jste vybaven helmicí a neprůstřelnou vestou s viditelným nápisem PRESSE, vystrašen k smrti : « Jestli nebudete naslouchat našim příkazům, neručíme za nic, a tím méně za vaši bezpečnost a osobní svobodu.“
Pokud si snad novinář myslel, že by se z Bamaka mohl vydat na sever do míst, kde se odehrávají vojenské operace, vlastními prostředky a bez vojenského doprovodu, malijská policie anebo armáda ho na jednom z mnoha kontrolních stanovišť odchytí a pošle ho manu militari zpět do Bamaka. Pro jeho dobro.
Armáda dodává zdarma profesionálně natočené a bezchybně ulízané dokumenty. Armáda vás ošatí, nakrmí, dopraví, informuje….
Smekám klobouk před zpravodajci, kterým se čas od času podaří uniknout z dohledu, a kteří nás nepřestali informovat.
« Nedaleko od města Gao leží vesnice Kadj, která je rozdělená na dvě části : čtvrť Kadji-dar se nachází na malém ostrůvku na řece Niger. Jeho byvatelé jsou Wahabiti. Přes čtyřicet let vyznávají přísnou formu islámu. Od minulého pátku byli všichni obyvatelé mužského pohlaví, což znamená okolo padesáti osob, uvězněni. Jsou podezřeni ze spolupráce s Mujao.“ (Le Figaro 4/03/13)
Úterý
V době zhroucení Sovětského svazu, v roce 1991, pouhých dvanáct procent Rusů považovalo Stalina za důležitou historickou osobu. Dnes je jich více než polovina. V učebnicích dějepisu je popisován jako vítěz nad fašismem a tvůrce „nejspravedlivější společnosti na světě (…) a velké industriální velmoci“. Teror je prezentován jako nuné zlo, kterého se stát dopouštěl ve jménu vyššího zájmu, nebo-li „když se kácí les, lítají třísky.“
I když tisk není zrovna svobodný, občané dnešního Ruska mají přístup k informacím o stalinistických čistkách : mohou si kdykoliv zalistovat v internetových stránkách. Ale brání jim v tom jazyková bariéra – většina spisků je v cizích jazycích – anebo nechtějí hledat? Rusko, které po více než desetiletí ztratilo vliv na světové dění, znovuobjevilo s příchodem Putina národní hrdost. Kritický pohled na vlastní historii je bolestný pro všechny národy a obzvláště pro ty, které si dělají nárok na místo v klubu světových velmocí, ale sovětský teror není vytlačen na periférii kolektivního podvědomí pouze v Rusku: „Podobný fenomén se odehrává na západě. Místo „zločinu století“ zastávají nacistické zločiny (…) tragická zkušenost stalinismu není ve skutečnosti asimilována západoevropským svědomím. (Le Monde 6/03/2013)
Přes fakt, že stalinistický teror nebyl na stejně „industriální“ úrovni jako teror nacistický, v letech 1937 – 1938 bylo popraveno 725 000 osob, to znamená 1600 za den.
Středa
Procházela jsem nedaleko od křižovatky boulevardu Raspail s boulevardem Montparnasse… Stephane obyčejně vytahuje šedou roletu obchůdku s uměleckými předměty z Afriky a Oceánie ve čtyři odpoledne, ale tentokráte už v půl druhé odpoledne byla výkladní skříň osvětlená a Stephane před vchodem s cigaretovým papírem v puse si poklepával po kapsách a marně hledal buď tabák anebo zapalovač.
V boutiku, ve sklepě boutiku, v bytě v osmnáctém pařížském obvodu, na zdech, na policích, na podlaze se válí desítky a desítky soch, sošek, mask, řezeb z Kamerunu, z Gabonu, z Pobřeží slonoviny, z Konga, z Mali, z Nigérie, z Angoly. Ale Stephane dává přednost Oceánii: malbám na kůře a totemům, které jezdí sám vybírat. Ty Africké? „Nejlepší kousky se nachází ve Francii, v soukromých sbírkách, v rodinách důstojníků koloniálních armád…“
Elegantní, mimo tradičního okruhu obchodníků s africkým artefaktem, kterých se v posledním desetiletí vyrojilo jako kobylek, duší je spíše sběratel. Stává se, že odmítne kupce, protože má pocit, že se mu bude po předmětu stýskat.Tentokráte je s vytáčkami konec, kasa je prázdná, nezbývá nic jiného než prodávat, ale návštěvníci se nehrnou.
„Je to bída.“
Před mým udiveným pohledem upřesnil: „Je to bída, nikdo nekupuje. Nějak jsem si neuvědomil, že je krize.Lidi sem chodí jak do muzea. Zdrží se deset, patnáct minut a s :“Máte opravdu krásný obchod,“ zmizí do ulice.“
Podezřívám ho, že je vlastně rád.
Čtvrtek
František Hollande předsedá smuteční obřad v pařížské Invalidovně. V barokní kapli za jeho zády odpočívá jeden z nejznámějších zločinců proti lidskosti, Napoleon Bonapart, ale na to si už Francouzi zvykli. Rakev pokrytá francouzskou vlajkou vypadá osamocena uprostřed monumentálního nádvoří. Stephan Hessel zemřel koncem zimy, devadesátého šestého jara se nedočkal. Je mu smutno, zima a sychravo u zmklého srdce. Smuteční obřady jsou nekonečné, mluvčí opakují jinými slovy stejné události jednoho života: narozený v Německu, studie ve Francii, válka v odboji. Spravedlivý, rozhořčený demokrat, autor spisku „Rozhořčete se.“
Sličná Carole Bouquet pronáší Apollinairovu báseň:
(…)
Slitování s našimi omyly slitování s našimi hříchy
Přichází léto období rozpoutané
Umřela mladost umřel i jarní den
Ó Slunce je čas Rozumu jenž plane
Jsem připraven
Jít vždycky za vznosným tvarem něhy a lásky
Jenž Rozum na sebe vzal abych ho miloval
Přichází a silou magnetu mě táhne
Má tvářnost půvabné
Rozkošné rusovlásky
Ze zlata zdá se její kštice
Je nehasnoucí létavice
Pyšných plamenů paví chvost
Čajových růží malátnost
Jen smějte se mi smějte
Vy lidé odevšad a zvláště lidé zdejší
Vždyť je toho tolik co se vám neodvážím říci
Je toho tolik co byste mi nedovolili říci
Slitování se mnou mějte.“
Zlatý déšť rozkvétá žlutými kvítky a krokusy rostou jako houby po dešti, ale zítra bude pršet a pozítří také a příští týden se vracejí mrazy. Na hřbitov Montparnasse, kam Stephana Hessela, který tak rád přednášel Apollinairovy verše, uložila jeho rodina, se podívám až vysvitne sluníčko. V zimě na hřbitovy nerada chodím.
Pátek
„Republikánská garda nás zdraví. Muži jsou oblečeni do modro-červených uniform s širokým opaskem, v ruce drží šavle,“ poznamenal si Šimon Peres po návštěvě prezidentského paláce v Paříži. Psal se rok 1960 a v Elysejském paláci vládl generál de Gaulle, François Hollande začal povinnou školní docházku a Československo se překřtilo na socialistické. Minulé století…
Republikánská garda nosí stále stejné uniformy, ale nejsou to pouze muži, kteří vzdávají poctu zahraničním návštěvám, pod štítky helmic se skrývají i půvabné tváře mladičkých děvčat.
Křišťálové lustry se duhově odrážejí ve zlatě republikánského paláce.
Bývalý předseda vlády, ministr obrany, ministr dopravy a komunikací, ministr zahraničních věcí, ministr financí… a od července roku 2007 prezident Israele, Šimon Peres je bohorovně klidný, vyrovnaný, rozvážně upovídaný, v odpovědích na otázky novinářů dává času čas v době, která krutě odměřuje každou minutu státníkova času. Přála bych si mít Šimona za dědečka. Po večerech, v klubovce u krbu, vyprávěl by mi o svém pobytu ve Francii. O padesátých letech, kdy měl kancelář v budově francouzského ministerstva obrany a kdy jednal s francouzskými politiky o technické a průmyslové spolupráci na jaderném reaktoru, o dodávání uranu, o výstavbě jednotky k oddělení plutonia pro civilní účely. Jednou by mi prozradil, zda francoužští partneři v té době věřili pohádce o civilním reaktoru v Dimoně a slibu, že Israel nebude první zemí, která umístí jaderné zbraně na Blízkém východě.
Sobota
Météo France se spletlo v přepovědi: v náš prospěch. Slunce se odráží od bílých zdí domů a bodá mě do očí, nebe je modré, teplota šplhá na patnáct stupňů, ulice se hemží člověčím hmyzem. Berušky a broučci vzali útokem zahrádky restaurací, sluneční brýle jsou na jeden den znovu v módě. Zavřít se byť jen na půlhodiny do podzemí „Cité de l’architecture“ na Trocadéru, kde je vystaveno křeslo Wasilly z pochromované trubky navržené Marcelem Breuerem v roce 1925 (a několik maket jeho architektonických výtvorů), zavání intelektuálním masochismem… byť se jedná o člena Bauhausu a „průkopníka modernismu“. Na cestě k domovu jsme s F. debatovali o nových materiálech používaných v konstrukcích, o krátkodobosti jejich trvanlivosti a o kunzumní společnosti, která vynalezla novou fintu: úmyslně zkracuje životnost produktů, aby přinutila spotřebitele k předčasné koupi nového spotřebiče. Říká se tomu „umělé zastarávání.“
Neděle
Mladý reportér s mikrofonem v ruce, obklopený tmou, někde na silnici u Paříže…. večerní televizní zpravodajství otvírá vysílání v pochmurném tónu národního dramatu: do Francie míří sníh!