-Co kdyby to byla ona?
Před tím, než mě pohltí nová volební kampaně, srovnávám si v hlavě několik vzpomínek na Segolenu. Poprvé jsem ji na vastní oči viděla na jednom z předvolebních mítinků v květnu 2006 ve Villeurbane na předměstí města Lyón. Bývalá ministryně životního prostředí a školního vzdělávání ještě oficiálně neohlásila svoji kandidaturu na post prezidenta Francouzské republiky, ale titulky hlavních stránek novin a časopisů umístily “jednu z nejoblíbenějších francouzských osobností” do čela pelotonu vážných uchazečů o prezidentskou funkci: “Co kdyby to byla ona?” tázal se časopis “Le Nouvel Observateur”.
Vítězství v regionálních volbách, kdy paní Royal uspěla proti bývalému pravicovému premiérovi, zvýšilo její národní renomé a pomohlo jí vytvořit si zázemí, laboratoř ideí, malé království. Ve srovnání s poslancem, který je tvůrcem zákonů, prezident regiónu disponuje reálným rozpočtem k akci a k prezentaci výsledků, čehož nová prezidentka bez váhání využívala. Segolene kvalitně vyplní deset vteřin černé politické kroniky, je svým vlastním reklamním pracovníkem, mana médií, usměvavá, přívětivá, zdánlivě přístupná, chápající šampiónka televizních studií, bitevního pole dnešních dnů. Je kamarádkou ze sousedství, se kterou rádi diskutujeme o našich každodenních trampotách. Ale osobně, pokud nemá vaše jméno známý přízvuk anebo z vás nic nekouká, nacvičený úsměv neopouští rty, oči bloudí po krajině a je studená jak psí čumák.
Pro obyčejného smrtelníka neměla paní Royal proti ostatním potenciálním kandidátům minimální šanci. Dominique Strauss Kahn a Laurent Fabius se mohli chlubit zkušenostmi z klíčových ministerstev, ale Segolene je osobnost, nemá strach, troufá si pustit se do boje s ďáblem. Stošedesát pět centimetrů ocelové vůle, těžko uvěřitelná směsice pravicových ideálů vojenské rodinné tradice : “Vlast, rodina, práce,” a levicového humanismu “Svoboda, rovnost, bratrství“.
„Je to hezká žena, krásná, i když to není sex bomba,“ trvdí o Segolene Marie-France Garaud 1). Je velmi ženská, bez toho, že by byla vulgární,“ říkají jiní. V osmdesátých letech nosila sukně ke kolenům, silné kulaté brýle, vycpávky na ramenou, boty na nízkých podpadcích (ach, slušivá móda osmdesátých let) a připomínala spíše učitelku prvního stupně základní školy než dnešní ikonu módních časopisů. V době, kdy si političky dovolují jedno, maxi dvě děti, Segolene se stala živoucím příkladem pro ženy, které se chtějí věnovat věcím veřejným. Bez přerušení kariéry, téměř v přímém přenosu ve francouzských médiích, matka vlasti odrodila a odchovala čtyři děti. Je ztělesněním konzervativního socialismu, který rýmuje s morálkou 2): Elektrické automobily, boj proti šikaně, reforma rozvodu jsou její oblíbená témata. Nic malého, ale také nic úžasného.
-Počátky
Marie – Segolene se narodila v Senegalu, čtvrtá z osmi dětí. Pět chlapců, tři děvčata. Otec byl důstoník francouzské armády a podle názoru všeobecně sdíleného v jeho společenském prostředí, vzdělaní slabého pohlaví se mělo omezit na přípravu na povolání manželky a matky. Když se mladičká Royal rohodne ke studím politických věd, otec s ní přestane hovořit a když ho Segolene napadne před soudem za neplacení alimentů (rodiče se rozvedli), není návratu zpět.
Po studiích na Státní škole pro veřejnou správu, inkubátoru vysokých státních úředníků, Segolene se svým životním druhem Françoisem Hollandem nastoupila do služeb prezidenta Mitterranda. François a Segolene se seznámili ve školních lavicích. Mladík má trochu přes váhu a začínají mu vypadávat vlasy? Co na tom, je inteligentní, má smysl pro humor a projevuje se jako lídr, je angažovaný ve studentských klubech, v politice, dodává mladé ženě sebedůvěru. François je brilantní analytik? Segolene je pilná. François je vtipný? Segolen má šarmantní úsměv. Monarcha – prezident Mitterrand si oblíbil odhodlaný charakter, baví ho drzost, se kterou se mladá žena prosazuje v kuloárech Elysejského paláce. A když si Segolene řekne o deputaci, pošle ji s požehnáním do regiónu Deux Sevres. Až do této doby dáma projevovala průměrný zájem o politiku v širším slova smyslu a aktivně se zapojovala pouze do akcí francouzských feministek? Co na tom, Segolene se vrhla do boje a po dvoutýdenní intenzivní kampani je tvrdohlavý nováček zvolen do Parlamentu. Fotografie z roku 1988 zvěčnila Františka a Segolene před schodištěm do paláce Bourbon. Pár společně vykročil do historie. Oproti své družce, François Hollande v parlamentních volbách uspěl teprve na druhý pokus. Pravda, vybral si nelehký región, kde byl výsostným pánem tehdejší prvotřídní pravicový politik Jacques Chirac.
Veřejná vystoupení paní Royal jsou ve většině případů nepříjemnou pracovní povinností: chladný nemelodický hlas, nezáživná dikce, slogany, ze kterých vstávají vlasy na hlavě. V momentech, kdy hovoří o ženách, o ženách podřízených, ženách, které trpí, které jsou týrané, znásilněné, vykořisťované, otroci společnosti, rodiny, manželů, slova práskají jak bič, v hlase zní vášnivá zaujatost a hořká zkušenost, nedůvěra v muže a v jejich svět. Katolická Francie, tradičně latinského temperamentu a machysmu, Segolene je poznamenána rodinným prostředím, ve kterém ženské pohlaví nemělo právo diskutovat, jeho přítomnost byla sotva tolerována jako nutné zlo, podřízený tvor, něco mezi domácím zvířetem a lidskou bytostí…
-Bella ciao
„Segolene prezidentkou, Segolene prezidentkou.“
V neděli, 26. listopadu 2006, v pátém pařížském obvodu, v sále zvaném La Mutualité, Segolene byla oficiálně uvedena do funkce kandidátky. Tisíc anebo patnáct set míst pro delegáty všech federací socialistické strany. Mládež na blakónu mávala transparenty a hlasitě projevovala svou přítomnost. První řada sálu byla vyhrazena pro hodnostáře strany, mezi nimi jediná ženu, bývalá premiérku Edith Cresson. Ve Francii je politika převážně mužskou záležitostí.
Stroj kongresu politické strany má svá neměnitelná pravidla. Řečníci se střídají a nikdo jim nevěnuje pozornost. Místo paní Royal v první řadě zůstává prázdné, je zlatým hřebíkem programu. Přes pět měsíců všechny kamery, fotoaparáty, klávesnice počítačů, propisky a bloky nečekaly nikoho jiného než paní Royal. Každé její slovo, gesto, vráska mezi obočím byly zvažovány, rozebrány, analyzovány. František Hollande, první tajemník socialistické strany, ukončil projev, potlesk a aklamace ohlašují příchod kandidátky, František, zaostřuje krátkozraký pohled ke vchodu do sálu. Vypadá trohu rozpačitý a ztracený, jako školák, který se ničím neprovinil, ale má přeci jenom strach, že mu učitelka na něco přijde. Segolene se jako muzikálová hvězda vynořila ze zákulisí. Přistoupila k mikrofonu, popotáhla si sukni a pustila se do proslovu, ale z reporduktorů se ozvalo ohlušující rámus. Mirofony na klopě vesty a na pultu interferují. Špatné znamení ?
«Být socialistou znamená uchovat si v srdci neposkvrněnou revoltu, » reproduktory přestaly hvízdat. « Dovedu vás na vrcholek vítězství. » “Jsem pro spravedlivý pořádek.” “Pro mě existují čtyři priority: vzdělání, boj proti všem formám násilí, životní náklady, kvalita životního prostředí. »
« Dovedu vás k vítězství ! »
« Una mattina mi son svegliata
O bella ciao, o bella ciao, bella ciao ciao ciao
Una matina mi son svegliata
Eo ho trovato l’inversor »
Píseň italských partyzánů zaplavuje sál.
Segolenka bojovnice, sama na pódiu, nepozvala kamárády, aby se k ní připojili. Bílý kostým s uzkými černými proužky, vlasy na ramena, úsměv na rtech, dáma zdraví obecenstvo. Na červeném pozadí vypadá maličká. Mladí socialisté se urvali ze řetězu, «elephants» (sloni), jak se říká kádrům strany, se pokradmu poohlížejí po dveřích. Segolene je oficiální kandidátkou, ale kandidátkou bez armády.
Navzdory pochybnostem vedoucích činitelů, Segolene Royal dokázala před pěti lety přesvědčit většinu členů socialistické strany, že je jejich jedinou nadějí v bitvě proti pravici. S vlasem ve větru, Johanka – Segolenka se hrdinně pustila do boje bez toho, že by si povšimla, že generálové se ulévají v zákopech, pokud přímo nepřeběhli na nepřátelskou stranu.
Jen jednou jsem měla příležitost účastnit se volební kampaně Nicolase Sarkozyho a srovnání se Segolene bylo zarážející… prostředky, štáby, způsob. Sarkozyho mítink byl slavnostní mší v americké tradici, do posledního centimetru a do poslední vteřiny naprogramovaná oslava jediného vůdce. Strana jako jeden muž tleskala projevu, při kterém pravicový kandidát propotil košili a tepal heslo: „Pracovat více, vydělat více.“ Levice dělala jako. Straničtí kádři odváděli nutné minimum kampaně, v kterou sotva kdo věřil. Jediný, kdo běhal z mítinku na mítink, ze schůze na schůzi, ze setkání s voliči na setkání s voliči, byl François Hollande. Ke konci kampaně sotva hrčel. Způsob, jak ulehčit svědomí? František se zaláskoval do jiné krásky.
-Ocelová panenka
Průzkumy veřejného mínění neodbytně uvádí Sarkozyho jako příštího prezidenta republiky, ale Segolene věřila v osud, který si přislíbila.
22. dubna v městečku Melle, na čtyři sta kilometrů od Paříže, v regiónu Deux-Sevres, kde v roce 1988 odstartovala politická kariéra Segolene Royal, v Melle, kde Segolene doufala v korunovaci přímých prezidentských voleb, v Melle Segolene poznala chuť porážky.
Do malebného městečka jsem dorazila okolo deváté ranní. Organizace voleb je tu v rukách militantů, duší a tělem oddaných Segolene: „Je to naše princezna,“ rozněžňoval se muž s knírem. „Kdo by si to představil, když nám ji sem před dvaceti lety poslali, že z ní jednou bude prezident republiky?“
Volební síň v maličké radnici je rozdělena na dvě části, jedna pro hordu kameramanů a fotografů a druhá pro voliče. Paní Royal měla podle programu dorazit okolo jedenácté hodiny, ale minuty utíkají a Segolene nikde… měla zpoždění. Za celou prezidentskou kampaň neměla zpoždění snad jednou. Podle Sarkozyho by se daly nařídit hodinky. Asi nemá tolik práce s make upem.
Čekat, čekat v pachu, v potu, v nervozitě, natlačeni jedni na druhé, profesionálové a zvědavci, čekat až něčí hlas vzkřikne: „Už jde!“ A Segolene přichází uličkou od domku, který před lety koupila, pravděpodobně přichází… odhaduji ji v monstrózním ježku kamer a mikrofónů, který se přibližuje ke dveřím a exploduje ve volební místnosti. Záda přilepená ke zdi, snažím se orientovat, pochopit události podle křiku novinářů:
„Sem, sem, paní Royal!“
„Ještě ne, ještě ne!“
„Ukažte se!“
„Paní Royal!“
„Sééégolene!“
Chřestění spouští fotoaparátů. Blesky zalily místnost bílým světlem. Nevidím z Royal ani špičku boty.
“Odvolila!”
Tisk se hrne do ulice.
Ježek se zrekonstruoval. Krok doprava, krok doleva. Postupuje. Couvá. Pošlapuje na místě.
Stále ji nevidím. Poslední léta přibylo nejrůznějších dvacetičtyřhodinových zpravodajských kanálů, tiskové kanceláře filmují pro klienty, časopisy a noviny filmují pro blogy, free lance filmují, protože doufají, že reportáž někomu prodají… Někdy není jisté, zda se jedná o turistu, který se do davu připletl anebo o profesionálního kameramana s minikamerou.
Jeden z fotografů zakopl o kočárek, který se mu připletl pod nohy. Matka rychle evakuovala.
Holčička s copy si rozhořčeně stěžovala : « Málem zabili miminko. »
Malý rváč s monoklem pod okem se prodral davem a s rozzářeným obličejem povykoval: « Viděl jsem ji ! Viděl jsem ji ! » a omluvně dodal, « Tolik o ní ve škole mluvili. »
Ježek se vydal směrem k hlavnímu náměstí. Konečně jsem ji zahlédla. Segolene se vytrhla z obětí médií, naklonila se k tříletému děvčátku a políbila je na obě tváře. Matce se zalily oči slzami. Segolene už dávno zmizela ve víru prachu a mladá žena stále plakala. Cítila se pro jednou v blízkosti hvězdy mediálního nebe ? Madona sestoupila až k ní a její aura navždy ozářila mizerný život obyvatelky městečka?
“Je tak krásná,” slyšela jsem častokrát od mužů a žen všech věkových a sociálních kategorií.
Ježek se přesouvá směrem k hlavnímu náměstí. Tisková mluvčí vysílá pohled k nebesům : « Kam jde ? »
Někdy vyhrají příznivci, skoro vždycky média, která za sebou zanechávají spoušť a rozhořčení. Tentokráte jedna kamera za druhou, jeden fotograf za druhým, jeden pisálek za druhým, jeden za druhým odpadávali a Segolene kráčela pokroucenými uličkami bývalého centra karolínských stříbrných dolů, zastavovala se tu a tam s obyvateli, potřásala rukami, usměvavě se ptala, jak se mají a pokračovala okolo kostela, zahnula napravo a nalevo až drobná postava, bílý kostým, střevíce na podpadcích zmizely z obzoru… jak může tahle panenka z porcelánu fyzicky vydržet nápor davu, stovky kilometrů od jednoho mítinku k druhému, tisíce stisknutých dlaní, úmorné vedro sálů, nekonečné volební schůze? Musíte být zamilován do moci anebo být přesvědčen, že jste z vyšší vůle předurčen k prezidentské funkci. Případně obě.
Po osmé hodině večerní, novináři a místní Melští militanti, jsme na dvorku volební permanence sledovali na několika televizních obrazovkách první výsledky: paní Royal je v druhém kole, ale stačilo přepočítat procenta voličů pro pravici a pro levici: „Alea jacta es“, Sarkozy má převelikou volební rezervu.
Příznivci nevědí anebo vědět nechtějí, ale paní Royal ví… má proslovit pro kamery, pro Francii, pro občany, kteří pro ni volili proslov plný naděje, výzvu do závěrečného finiše, ale minuty utíkají a skandování jejího jména není nic platné. Čtvrt, půl, hodina… Na televizní obrazovce se vystřídali vůdci všech francouzských politických stran, eliminovaní kandidáti, političtí analytici a Segolene na sebe nechává čekat. Když se konečně objeví a otevře v přímém přenosu ústa, linou se z nich kovově chladná slova. Křehká postava je na hranici zhroucení, svaly napjaté, tvář nevyzařuje jedinou emoci, robot odříkává naučený text, kterému srdce nevěří. Prohrála. Realitou politiky je, že prohrála. Najít někde na dně sebe samé sílu, vyškrábat energii k přetvářce, dělat jakoby.
„Show must go on“.
-Poslední mítink
Poslední velký koncert-míting na okraji Paříže, na stadiónu pojmenovaném po vynálezci novodobých olympijských her, Pierru de Coubertinovi, který tvrdil, že je „Důležité zúčastnit se!“
Pohled z horní části tribuny: stadión se černá lidmi, na trávníku zaplaveném masou osob všeho věku by nepropadl špendlík. První máj pod tropickým sluncem, halucinace z prachu kroků davu, který přešlapuje před zavřenou branou.
„Stadión je plný, je nás osmdesát tisíc,“ hlásí hlasatel, „A stovky dalších příznivců jsou před branami,“ dodává.
„Pro nás je to ona,“ skanduje stadión a echo mu odpovídá z exteriéru: „Pro nás je to ona“. Stovka portrétu kandidátky se vlní před tribunou, stovka fotografie stejného úsměvu:
„Being Segolen Royal!“
Na pódiu se zpěvák Cali kroutí v křečích posledního hudebního výtvoru. Později napsal píseň s příznačným názvem „Résister“ (Vzdorovat): „A v těchto temných dnech vzpomeňte si na Charletty, Vzpomeň si na světlo, a na všechna srdce? Šepot, který zní, se už nikdy nezastaví.“
Kolektivní hysterie. Sarkozy Lucifer, Mamon, Asmodeus, Leviathan, Belzebub, Satan, Belfegor: Sedm smrtelných hříchů, apokalypsa now a zítra rovněž. Herodot, který měl v plánu utopit francouzskou společnost v slzách a krvi a proti němu Segolene ikona, Madona chudých, Johanka z Arku, která nás měla osvobodit od kapitálu a hrozby pětileté Sarkozyho potopy. Segolene, hrdinka Segolene, podlehla v závěrečném souboji.
-Konec jedné kariéry?
Večer 6. května 2007, dne druhého kola, jsem se potulovala úzkou ulicí Solferino, kde se se hustilo několik stovek příznivců. Ozbrojeni plakáty s usměvavým portrétem kandidátky, tvrdohlavě provolávali « Segolene prezidentkou ! Segolene prezidentkou ! » Před několika okamžiky média oznámila vítězství Nicolase Sarkozyho.
V noci na náměstí Bastilly policie proháněla mládež, která si umanula protestovat proti výsledku volebních urn. Nevrlý policista v civilu mě surově postrčil do ramena a přikázel mi vyklidit pozice. Chabě jsem zaprotestovala, ale nic moc, nechtělo se mi trávit zbytek noci na policejní stanici. Před budovou Opery seděla na chodníku mladá dívka a z očí se jí hrnul proud horkých slz. Stiskla jsem její rameno, děvče ke mě zvedlo uplakanou tvář a zavzlykalo: „To je konec.“
Podivný návrat do minulosti. V roce 2002, kdy extrémní pravičák, vulgární populista Le Pen postoupil do druhého kola prezidentských voleb, jsem bez zaváhání volila sympatického a bezcharakterního pravičáka Chiraka. Volit je pro mě morální závazek. Volím za všechny, kteří volit nemohou, i když nevolím přesně koho anebo co bych si přála. Volila jsme Segolene, protože jsem jako mnoho jiných nechtěla Sarkozyho, volila jsem a budu volit v příštích prezidentských volbách, přestože pochybuji o smysluplnosti prezidentské funkce posvěcené hlasy voličů, ale stejně jako tisícům ostatních se mi nechtělo znovu volit Segolene a její „spravedlivý pořádek“ a participativní debaty. 2)
Od roku 1995, kdy byl do funkce zvolen pravičák Jacques Chirac, levice se marně snaží dobýt zpět Elysejský palác. Segolene se před pěti lety pokusila dosáhnout tolik vytouženého grálu, ale v druhém kole zkolabovala v souboji s příliš silným protivníkem. Dosáhla pouhých 47%. Výsledek to sice nebyl katastrofální, 17 miliónů voliču vhodilo do urny lístek s jejím jménem, ale ve srovnání s předchozími prezidentskými volbami, paní Royal se nachází na konci peletonu nešťastných kandidátů. Ale nic, nic nemohlo zabránit bývalé kandidátce, být znovu kandidátkou. Ani představa nové prohry, ani nedostatečná obliba u voličů. Přes mizerné výsledky průzkumů veřejného mínění, nepřestávala věřit, že postoupí do druhého kola prvních otevřených primárek organizovaných socialistickou stranou. Věřila, že v druhém kole vyhraje, věřila tentokráte Sarkozyho skolí. Ale kouzlo Royal se rozplynulo.
Zítra bude François Hollande oficiálně potvrzen jako kandidát socialistické strany. Segolene mu vyjádřila podporu.
„Bravo l‘artiste!“
POZNÁMKY:
1) Marie-France Garaud je francouzská politička
2) Daniel Bernard: Madame Royal. Jacob-Duvernet, 2005
3) Participativní debaty, debaty na nejrůznější témata mezi všemi, kterým se zachtělo se na nich zúčastnit, měly vdechnout nový impuls demokratickému životu a dodat do prezidenského programu čerstvé nápady. Problém, problém…průměrný věk účastníků byla padesátka, sex ženský a zaměstnání profesor. Všechny debaty, které měly „monitorovat“ veřejné mínění, tak zobrazovaly názory úzké části populace.