Balón, vynález bratří Mongolfiérů, s lékárníkem Pilatre de Rozier a markýzem d’Arlandes na palubě, se odpoutal od zemského povrchu na severozápadním předměstí Paříže a vznesl se do výšek, které až do té doby náležely do domény snů a fantazie. Opravdový zázrak: poprvé v lidských dějinách mohl člověk pozorovat zemi z ptačí perspektivy. Bohužel, dva dobrodruzi neměli příliš času zabývat se krásou kupole Invalidovny a vojenskou akademií, do které brzy přibude nový student s podivným jménem Napoleón. Vítr je zahnal ke katedrále Notre Dame, proletěli nedaleko Luxemburské zahrady a stočili se k předměstí s královskou manufakturou gobelínů …. Dvacet pět minut letu. Pod nohami jim proplouvalo město, které dnes neexistuje, město středověkého charakteru. Roubené domy, úzké uličky, temné dvory, špatně větraná obydlí. V jednom domě se míchá devatero a více řemesel. Přízemí okupují obchodníci a řemeslníci, první a druhé patro bohatší řemeslníci a malé podniky, v horních patrech bydlí zaměstnanci, dělníci, učni a tovaryši, kteří pracují jako zlatníci, kloboučníci, kameníci, švadleny, malíři, sklenáři, opraváři hodin. Ulicím schází noční osvětlení a kanalizace. Nedaleko od Louvru hřbitov Neviňátek vydechuje mrtvolnou hnilobu a prach těl nebožtíků, které se z nedostatku místa hromadily podél hřbitovní zdi.
Revoluce roku 1789 po sobě zanechala trosky několika kostelů a klášterů a Champs de Mars, rozsáhlé prostranství, kde se roce 1790 za přítomnosti tříset tisc diváků konaly skvostné oslavy Federace, poslední moment pocitu sounáležistosti národa, které následující roky zanechají v krvi a slzách. Napoleón Bonapart se na tváři města stačí podepsat dvěmi vítěznými oblouky, budovou Burzy a kostelem svaté Magdaleny: „Odměna, kterou vítěz nad králi a národy, zakladatel říší, uděluje armádě vítězné pod velením jeho a jeho génia“.2)
-Hejtman
Obraz města se chvěje v odpoledním smogu, šedavé oblaky obsadily oblohu. „Emmenez-moi au soleil,“3) zpívá Charles Aznavour. Bylo mu nedávno osmdesát let, Aznavourovi, poslednímu z generace šansoniérů.
Dlouhá léta jsem se v Paříži ztrácela. Za hranicí bulvárů Haussmann, Montmartre, Poissoniere, Bonne Nouvelle, Saint Denis, Saint Martin, za náměstím Republiky pro mě začínalo nové město. Ve čtvrtích Butte Chaumont, Barbes, Ménimontant, Villette, v místech, kam turisté většinou nezabloudí, jsem se potululovala nos zabodnutý do mapy. Město mě pohlcovalo do labyryntu ulic a náměstí. Nekonečné třídy mizí na obzoru, kavárny s terasami jsou nerozlišitelné jedna od druhé, podpadky uspěchaných chodců klapou do asfaltu chodníků. Paříž je městem hejtmana Haussmanna, jeho dítkem.
Industriální revoluce a touha Napoleóna III. konkurovat Londýnu, odsoudila město k téměř osmdesáti letům staveniště. Kromě oficiálních deklarací o Paříži zkrášlené a ozdravěné, Napoleón má v úmyslu zpacifikovat odbojné Pařížany. Nové bulváry, proražené od severu k jihu a od východu k západu, mu umožní rychlou okupaci města vojenskými jednotkami umístěnými na blízkém předměstí. Napoleón III. našel nenahraditelného spolupracovníka, hejtmana Hausmana. Haussmann staví ideální město podle pravítka a neváhá nechat zbourat i vlastní rodný dům. Výška a architektura jsou předem zadány. Normy k výstavbě domů jsou racionální, estetické, striktní. A nejen pro činžáky, ale i pro novodobé paláce, pro kostely, divadla, nádraží, parky, náměstí a od roku 1896 pro první trasu metra. Stavebí horečka a nemovitostní bublina se zmocnila města. Nájemné brzy dosahuje astronomických výšek. Buržoazie okupuje ulici za ulicí, náměstí za náměstím, poschodí za poschodím. Služtičky se nastěhovaly do mansardních bytů a drobná řemesla, kováři, koželuži, truhláři, sklenáři, pradleny, uhlíři, tesaři, stavební dělníci jsou vytlačeni na předměstí Saint Marcel, Saint Denis, Saint Antoine…
-Poslední revoluce
Lid je vyhnán ze « své » Paříže. Hnutí Komuny roku 1871 mu dá na několik týdnů iluzi, že ji bude moci dobít zpět. Iluze trvala pouhé tři měsíce. Revoluční hnutí skončilo krvavým týdnem a masakrem posledních Komunardů u zdi hřbitova Montmartre. Soudobé fotografie popisují ulice plné ruin, obrázek, který máme obyčejně v paměti z období prvního anebo druhého světového konfliktu. Komunardi vypálili symboly moci: královský palác v Tuleriích, Justiční palác, Pařížskou radnici. Jejich protivníci, „les Versaillais“, neváhali zaplavit město střelbou z kanónů.
Paříž se zvedla z trosek. Boulevard, který nese jméno hejtmana Haussmanna, byl slavnostně otevřen v roce 1926. Město prožívalo svá nejkrásnější léta.
Velkoměsto, metropole, směsice národností, původů, zvyků, barev. Každý den potkávám nového Rastignaka, hrdinu Balzakových románů. Přijel z Afriky, z Nikaraguy, z Příbrami, z Brestu, z Tototori anebo ze Saint Petersburku. S pohledem upřeným na vrcholky slávy, zuby vyceněné v úsměvu, ego vypracované na sto procent, nevyvratitelné přesvědčení ve šťastnou hvězdu. „Teď je to mezi námi! Paříž a já!“ Město přitahuje talenty, dobrodruhy, zvědavce, milovníky francouzské kultury a mlsně je požírá.
Na okraji Luxemburské zahrady, v šestém pařížském obvodu, posedávají u kavárenských stolečků chlapci z gymnázia Stanislas a Montaigne. V nervózním pohybu přihlazují ofinu, která jim spadá do očí. Oblečeni podle poslední módy, šátek okolo krku, úzké džíny, kožená bunda do pasu, boty přinejmenším za stovku eur. V pravé ruce cigareta, levou objímají rameno přítelkyně ze stejné anebo nedaleké školy. V obličejích se jim odráží jistota dětí, které se, jak se tu říká, narodily se stříbrnou lžičkou v puse. Pokud máte dobře postavené rodiče, dveře do prestižních škol jsou vám otevřeny, nemusíte mít strach z budoucnosti, z fronty na sociálním úřadu, z údělu věčného stážisty, který je se svým vysokoškolským diplomem vděčný za podřadnou práci. „Máte praxi?“ ptají se zaměstnavatelé mladých kandidátů. Bez praxe nemáte naději najít práci, ale jak mít praxi, když vám nikdo nechce dát šanci? Heslo Liberté, égalité, fraternité 4) se skví nad vchodem do škol….
V roce 1860 bylo k Paříži připojeno několik okolních obcí. Město se obohatilo o osm nových obvodů. Kromě několika malých úprav, správní hranice se do dnešních dnů příliš nezměnila a metropole byla brzy neschopná pojmout nové přistěhovalecké vlny z venkova a, po roce 1945, příchozí ze severní Afriky. S poválečným rozvojem a se závratným ekonomickým růstem, francouzské hospodářství potřebuje stále více čerstvých pracovních sil, hlavně pro nízko anebo nekvalifikované práce. K jejich ubytování vznikají v letech 1960 – 1970 velké soubory panelových domů. Ústřední topení, toalety, teplá voda. Luxus po letech bídného živoření v provizorních kolóniích. Ale uspěchaná konstrukce, chudé materiály, nedostatečné napojení na městskou dopravu, nedostatek obchodů a světové krize rychle přetvořily sídliště na ghetta, s jejichž problematikou se dodnes nikdo nedokázal vypořádat.
-Strach z předměstí
Je sobota odpoledne, Technoparáda začne za několik okamžiků. Na náměstí Bastily dav lidu opatrně obchází hrstku mladíků, shromážděných u vchodu do metra. Jejich obličeje jsou skryty za nemocničními maskami. V duchu se usmívám vynalézavosti grázlíků z předměstí. Kapuce a šátek přes tvář byly nedávno zakázány, ale jak by mohla policie v době chřipkové epidemie mít námitky proti zdravotním maskám? Četnické automobily parkují na druhé straně náměstí, houkání sirén policejních vozů se rozléhá do postranních ulic. Chlapcům je čtrnáct, patnáct. Přijeli se do Paříže pobavit, provokovat, zabít čas.
Fenomén organizovaných výtržníků z předměstí jsem objevila před třemi lety. Bandy puberťáků se objevily v průběhu demonstrací středoškoláků a univerzitních studentů, kteří protestovali proti vládní reformě vysokých škol. S každou demonstrací průvod houstl a s každým novým shromážděním přibývalo násilí. Na boulevardu Port Royal jsem zpozorovala skupinku v „uniformách“ předměstí: sportovní kalhoty a bunda s kapucou, Niky anebo Botasky, kšiltovka. Jako smečka vlků poklusávají podél průvodu, rychle se obhlíží po okolí. Modré uniformy četníků zmizely z obzoru. Chodníky jsou liduprázdné. Zavládlo neobvyklé ticho. Smečka se ponořila do řeky demonstrantů. Dvě tři minuty křiku, nářku, nadávek. Z pozice na chodníku vidím zrychlený film zmítajícího se davu, chumelenici gest, vztyčené paže, studentkám vlají vlasy v pranici. Smečka se vynoří na druhé straně průvodu, ruce obtěžkány ukořistěnými mobilními telefony, fotoaparáty, bágly a mizí v nejbližší postranní ulici. Předchozí středoškolské hnutí bylo rozbito útoky zlodějíčků, policie odvracela zrak, vláda nechala vládnout předměstský postrach. Tentokráte se situace vyvinula jiným směrem. Rodiče měli dost okrádání ratolestí? V příští demostraci se na okraji průvodu objevily silné paže ochranky CGT, levicových odborů, pánové určitého věku vyzbrojeni dlouholetou zkušeností pouličních potyček a krátkými průžnými hůlkami… Útočníci se s několika modřinami rychle stáhli zpět a na milión osob procházelo pokojně od náměstí Itálie na náměstí Republiky.
Přes nebývalé nepokoje na pařížských předměstích v roce 2005, přes prohlášení politků a politických stran, přes alarmující referáty, všechny dosavadní akční plány se minuly účinky. Dvacáté první století nedokázalo vyřešit sociální problémy na předměstích. Nebudu přehánět, předměstské paneláky nejsou novodobou formou dvora zázraků, středověkého útočiště band zlodějů a žebráků, ale procento nezaměstnanosti zde přesahuje národní průměr a procento chudých zaměstnanců jakbysmet. Dva světy se pozorují přes periferní dálnici, která dnes ohraničuje Paříž, tak jako v minulosti městské hradby.
„Paris, Paris“ vpodání TTC
http://www.youtube.com/watch?v=EWdFTGldeJ0
2) Napoleónův dekret z roku 1806
3) „Vemte mě ke slunci“ v podání Ch.Aznavoura
http://video.mytaratata.com/video/iLyROoaft59P.html
4) Svoboda, rovnost, bratrství.
P.S.: Bezdomovec v metru: „To opravdu zvláštní, jsou to vždycky ženy, které dávají nejvíc.“