-Genocida
Když v roce 1915 ruská vojska vtrhla do Turecka a Francouzi a Britové připravovali vylodění na poloostrově Gallipoli, nacionalistická turecká vláda využila situace k dokončení plánu vyčištění oblasti Malé Asie, kolébky tureckého národa, od arménského elementu. Bez milosti, metodicky a brutálně. Ministr vnitra nařídil neutralizaci intelektuálních elit, poté arménských důstojníků, kteří sloužili v turecké armádě a nakonec Arménů sedmi provincií ve východní části Turecka.
Text jednoho ministerského telegramu odeslaného do prefektury Alep je explicitní : „Vláda se rozhodla zničit všechny Armény, kteří v Turecku žijí. Musíme skoncovat s jejich existencí všemi prostředky, byť by byly nezákonné. Neberte v úvahu ani věk ani pohlaví. Zábrany svědomí tu nemají místo.“ 1)
Nucené práce, nucené pochody pod horoucím sluncem, koncentrační tábory v pouštních oblastech, znásilněné ženy, masové vraždy, na kterých se podíleli i Kurdové, ne nespokojeni s myšlenkou zbavit se sousedů a rivalů. Celkem byly během léta 1915 vyvražděny dvě třetiny Arménů, kteří v té době v Osmanské říši žily.
Utrpení arménského národa neprošlo bez povšimnutí a hned po první světové válce, v roce 1920, se nová turecká vláda zavázala k odsouzení a k potrestání autorů masakrů, ale Mustafa Kemal, přezdívaný tatíček Turecka, vyhlásil v roce 1923 národní smíření: národní zájmy, politická kalkulace.
Od té doby turecký stát nepopírá realitu masakrů, ale popírá, že by události byly předem naplánovány a je čím dále tím více alergický na pojmenování genocida. Masakry nebyly podle oficiální verze rasově motivovány, nešlo o genocidu, protože Arméni, kteří v té době žili na území dnešní Sýrie a Jeruzalému nebyli postiženi. Krveprolití se odehrála ve válečné době: Otomanské impérium bylo spojencem Německa a Rakouska-Uherska proti Rusku, Francii a Velké Británii a mohlo se obávat podpory křesťanské menšiny vnějšímu nepříteli (sic). Vrchol humanismu: mladé arménské dívky se mohly konvertovat na muslimskou víru a provdat se za muslimy. Mimochodem, někteří obyvatelé Turecka s překvapením zjistili, že jejich prababička byla Arménka. A samozřejmě Arméni a Turci nesouhlasí s počtem obětí. Milión a půl podle jedněch anebo nanejvýše dvě stě tisíc podle druhých?
-Ara a Monte
Ara Toranian, Prince od Darkness, bílá pleť, temné oči, I-Phone nepřestává bzučet v kapse černého kabátu, prezident „Rady koordinace arménských organizací ve Francii“ a ředitel časopisu „Novinky z Arménie“ vysvětluje:
„Moji prarodiče byli jedinní, kteří genocidu přežili. Byl to zázrak, že přežili. Jejich otcové, matky, sestry, bratři, bratranci, sestřenice, všichni zahynuli v průběhu genocidy.“
V pondělí 23. ledna před budovou Senátu, paláce ve florentském stylu postaveného na přání Marie Medicejské, se na pódiu od třech hodin odpoledne do pozdního večera střídali mluvčí, přerušeni čas od času přímým přenosem proslovů senátorů, kteří projednávali zákon o penalizaci zpochybňování genocidy.
Na dvěstě metrů od arménského happeningu bušily z reproduktorů turecké melodie. Policejní prefektura sice obě demonstrace povolila, ale pro jistotu dva znepřátelené klany oddělila kordónem robokopů a policejních vozidel. Počtem účastníků Arméni vyhrávali, počtem decibelů byli Turci v přesile. Před dvěmi dny turecká komunita zorganizovala bojový pochod pařížskými ulicemi, pod červenou vlajkou s bílým půlměsícem na dvacet tisíc účastníků z celé Evropy. Tentokráte se Turci spokojili s padesátkou.
Heslem tureckých demonstrantů je „svoboda projevu“, ale projev je svěřen do úst mluvčích, ostatní souhlasně pokyvují hlavami. Podivná svoboda. Na druhé straně se projevuje, kdo chce.
Turecká komunita se zaštiťuje názorem historiků, kteří jsou proti zákonu: „Podobné zákony jsou znepokojivé, protože jsou útokem proti výzkumu. Pokud zákon kvalifikuje minulost, historici už o ní nikdy více nemohou diskutovat,“ myslí si Pierre Nora, člen Francouzské Akademie. Zákon podle něj přináší riziko legislativních úletů, další nátlakové skupiny se budou dožadovat odsouzení zločinů spáchaných v minulosti: potomci otroků, bývalé kolonizované země, arabsko-muslimskéskupiny se prý začínají dožadovat uznání křížových výprav jako zločinu proti lidskosti, případně genocidy arabské populace.
Hrabě Drakula arménského původu mávne nad argumentem rukou: „Ach, historikové. Tím, že bráníme důstojnost těch, kteří padli, bráníme také důstojnost země, ve které žijeme a která nás přijala.“
Hodiny utíkají, senátoři diskutují. Serge Klarsfeld, světoznámý lovec nacistů, guest-star mítinku, podporuje ve svém proslovu požadavek arménské komunity. Podle pana Klarsfleda jedním z důvodů holocaustu bylo popírání arménské genocidy. Neřekl snad Adolf Hitler v předvečer masakru mentálně postižených Němců: „Kdo si vzpomíná na vyhlazení Arménů?“ (k vyhlazování Židů došlo o dva roky později).
Pro Turky je Ara Toranian extrémista, případně terorista. Arménská diaspora se v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století vyznamenala teroristickými akcemi. Méně známí než Arafatova OOP, Baskická ETA anebo Irská republikánská armáda, zapsali se do krvavých análů pod jmény CJGA anebo ASALA. Portrét vousatého mladíka, který jsem viděla za Ariho redakčním stolem, a nad kterým se Ara nostalgicky usmíval, je hold tváři politicky motivovaných vražd tureckých diplomatů, případně příbuzných tureckých diplomatů. Ariho přítel, Monte Melkonian, národní hrdina, narozený v Los Angeles, se zúčastnil iránské revoluce, libanonské občanské války a v roce 1978 spoluzaložil ve Francii tajnou armádu osvobození Arménie (ASALA).
Arménské království se v prvním století před naší érou rozkládalo na území dnešního Iráku, Iránu, Gruzie, Azerbajdžánu, Sýrie a Turecka. S léty a stoletími se Arménie scvrkla na desetinu původního území a od roku 1920 se zařadila pod sovětskou vlajku. Kupodivu, ASALA se hlásila k ideám marxismu-ĺeninismu.
„Jediným nepřítelem Asaly je turecká vláda“, poznamenává první věta prohlášení o založení organizace, ale dále zmiňuje jako nepřítele americký imperialismus a všechny, kteří popírají existenci genocidy arménského národa. Podle amerického ministerstva zahraničních věcí ASALA byla financována Sýrií a, jak jinak, štědrým nebožtíkem Kaddáfím. Po několika atentátech proti tureckým zájmům v Evropě organizace, která požadovala svobodu pro několik uvězněných kamarádů, zacílila Švýcarsko a Francii. Vyvrcholením akcí byl útok na turecké aerolinie na letišti Orly nedaleko od Paříže. Vyžádal si osm obětí a padesát pět osob vyvázlo s více méně vážnými zraněními.2)
Arménská komunita si s hrůzou uvědomila, že se z oběti stala vrahem. Půl kila Semtexu, které na letišti explodovalo, zabilo kromě dvou tureckých občanů také čtyři Francouze, jednoho Američana a jednoho Švéda! Organizace se ponořila do vnitřních sporů a potyček, vzájemných vražedných útoků. Do jaké míry se Ara na teroristických útocích podílel? Podle dokumentů byl mluvčím anebo, jak se tomu také v těchto krásných letech říkalo, reprezentantem politické větve ASALY. Koncem devadesátých let se kamarádi z Asaly rozprchli do všech světových stran, případně založili rodiny, vousatý Monte zabloudil do konfliktu v Náhorním Karabachu, který proti sobě postavil Arménce a Azerbajdžánce. V roce 1993 padl na poli cti a slávy za arménskou vlast.
-Voliči
Ve Francii dnes žije nejpočetnější menšina arménského původu v Evropě. Druhá anebo spíše třetí generace slýchala v podání rodinných příslušníků historii genocidy, příběhy vyvraždění celých rodin. Jmenují se Baladur, Aznavour, Devedjian, Guediguian, Bilalian, Tchuruk, Balian, Boghossian, Prost a jsou bývalý premiér, zpěvák, advokát, režisér, novinář, podnikatel, fyzik, fotbalista a Marcel Prost. Jsou učitelé, sekretářky, lékaři, taxikáři. Jsou francoužští občané a mají jednoho anebo oba rodiče anebo prarodiče arménského původu. Hovoří francouzsky a udržují tradice, učí děti arménskému jazyku, scházejí se k oslavě arménských svátků, navštěvují arménský kostel, slaví arménskou mši, jsou hrdí na historii Arménie, na její přínos světové kultuře.
Francie byla v roce 2001 první zemí, která genocidu arménského národu uznala. Výsledkem byla první krize s Tureckem, již tak dostečně podrážděným opozicí Francie s ohledem na jeho přijetí do Evropské unie. Turecko, které bylo až do pádu sovětského bloku vítaným spojencem v NATO, sice pohrozilo několika odvetnými opatřeními „ale té době bylo ponořeno do hluboké krize. Dnes bude chtít ukázat, že je velmocí, se kterou je nutné počítat jak ze strategického, tak z ekonomického hlediska.“ (Marc SEMO, Libération 25-01-2012).
Zákon o penalizování popírání genocidy byl slíben Nicolasem Sarkozym v předvečer prezidentských voleb v roce 2007. Nicméně ihned po volbách nově zvolený prezident dal turecké vládě diskrétně vědět, že se postará o to, aby zákon nebyl odhlasován. Informace byla uveřejněna na stránkách WikiLeaks koncem roku 2010 a vyprovokovala pobouřenou reakci ikony francouzského šansónu Charlese Aznavoura. Osmašedesátiletý zpěvák připomněl prezidentovi, že příští volby nejsou daleko: „Prezident Sarkozy tak trochu pozapomněl slib z roku 2007. Je to chyba neboť arménská komunita ve Francii je početnější než komunita turecká (…) Je to poprvé, co to říkám, ale pokud prezident věci nezmění, příjde čas, kdy těchto hlasů využiji.“ 3)
Arméni mají větší váhu váhu, jsou zastoupeni ve všech vrstvách francouzské společnosti, mají důležité zastánce v intelektuálních kruzích a občané tureckého původu volí méně, jejich vliv na věci veřejné je nesrovnatelně menší, ale mají neomezenou podporu Turecké vlády. Ta, s ohledem na své ekonomické a geopolitické postavení v Evropě a v arabsko-muslimském světě, neváhá použít všechny možné nátlakové prostředky včetně osobního dopisu tureckého velvyslance prezidentovi vládní strany v Národním shromáždění: „Chci věřit, že nebudete váhat a přijmete všechna možná opatření, která považujete za nutné a zabráníte přijetí tohoto zákona.“ Senátoři, kteří proti zákonu hlasovali si zasloužili stejnou pozornost. I když byl zákon v Parlamentu odvolen, Turecká vláda prozatím pozastavila odvetná opatření a čeká verdikt Ústavního soudu, který má posoudit, zda není v rozporu s Ústavou.
Turci se necítí pouze uraženi vměšováním se Francie do vnitřních záležitostí a jejími morálními lekcemi, ve hře je pravděpodobně také rok 2015 a sté výročí počátku deportací tureckých Arménů. Ankara by se ráda vyhnula iniciativě amerického Kongresu, která by směřovala k uznání genocidy a otevřela tak dveře kolektivním akcím směřujícím k odškodnění potomků obětí.
Tak jako tak prezident Sarkozy již ohlásil, že pokud zákon Ústavní radou neprojde, má v šuplíku připravený nový text a pokud Nicolas Sarkozy nebude znovu zvolen, jeho nástupce se ocitne s horkou bramborou na vrcholku stohu problémů, které ho v Elysejském paláci čekají.
1) http://www.herodote.net/histoire/evenement.php?jour=19150424
2) National Memorial Institute for the Prevention of terrorism, United States Department of State report: https://www.hsdl.org/?view&did=481506
3) v rozhovoru pro deník Le Dauphiné
Charles Aznavour: Ils sont tombés : http://www.youtube.com/watch?v=rYnC3sggR-Y