« Tolik jsem o tobě snil, tolik se navyprávěl, nachodil,
Namiloval s tvým přeludem,
Že mi už nezbývá možná.“
Robert DESNOS 1)
Poprvé jsem četla o Desnosovi v knížce Iljy Erenburga, sovětského spisovatele, dobrodruha, pravděpodobně agenta KGB, bolševické tajné policie, flamendra a ničím pro mě nenahraditelného kronikáře života pařížské bohémy dvacátých a třicátých let minulého století. Dodnes jsem nepochopila, jak bylo možné, že Erenburgova autobiografie zůstala k zapůjčení ve veřejné, ideologicky vyčištěné knihovně komunistického režimu. Erenburg psal nejen o svém revolučním mládí, ale i bolševických politických procesecech, o umělcích, kteří byli odsouzeni k pobytu v gulagu anebo k trestu smrti… a o pařížském pobytu, o pařížské bohémě. Když jsem poprvé přijela do Paříže, neměla jsem Erenburgovy « Lidé, roky, život » v kufru, ale jména, která jsem tolikrát četla, byly vryty mé paměti : La Coupole, le Dôme, la Rotonde, bistra na křižovatce ulice Vavin a bulváru Montparnasse pokřtěné «Delta Venuše » a osudy, které se potkávaly, křížily, opouštěly.
-Pařížská škola
Mýtus Paříže, zaslíbené země, kde malíři ze všech koutů světa nesou název « Pařížská škola », škola bez mistra, bez teorie, bez stylistické homogenity. Říkalo se jim cizinci a jmenovali se Picasso, Rivera, Sutine, Fujita, Chagall, Modigliani … Od druhé poloviny 19. století se prakticky všechny moderní malířské a sochařské tendence rodily ve Francii. V druhém desetiletí dvacátého století téměř slepý impresionista Claude Monet maluje v Giverny nedaleko Paříže poslední obrazy s lekníny, ve stejné době Picasso a Braque vynalézají kubismus. Renoir umírá v prosinci roku 1919. A pak je tu Louvre a jeho nevyčerpatelné sbírky, vysoká škola malířů a pramen inspirace, katalog umění od antiky s veledíly mistrů. Picasso prý trávil dlouhé hodiny v sálech s antickou keramikou, Fujita byl přitahován středověkou malbou a studoval řecké a asyrské umění, podle něj syntézu Východu a Západu, které chtěl dosáhnout ve svém díle.
Na Montparnassu bylo jednoduché spřátelit se. Oddálení od rodné země a chudoba… V ateliérech se netopilo a pokud, tak jen malými kamínky. Dřevo bylo drahé a uhlí ještě dražší. Není divu, že umělci trávili čas ve vytopených bistrech a přihřívali se vínem a kořalkou.
Stolky a židličky kaváren jsou obráceny do ulice, a jen vykukne slunce, vylijí se na chodník. Stačí zamávat rukou a kamarád se zastaví na skleničku. Spisovatelé, novináři, hudebníci, lenoši, malíři, sochaři a ženy, ženy inteligentní, ženy protřelé světem, ženy ze sousedství, modelky, můzy jako Kiki, skandální Kiky, královna Montparnassu, Kiky z Montparnassu, Fujitova a Modiglianiho modelka, přítelkyně surealistů. V tančírně Bulier scházela na scéně ze schodů a ztrácela na každém kroku kousek kostýmu, až jí nezbyl než malý diadém z pštrosích per. Fotograf Man Ray o ní tvrdil, že byla “od hlavy k patě bez chyby”.
Lucie Badoud, přezdívaná Yuki – Yuki, znamená v japonštině růžový snih – malíře Fujitu omámila křivkami svého těla… Než ji omámily modré oči básníka Desnose. Gala a Eluard, Gala a Max Ernst, Gala a Dalí. Krásná Gala z Kazaně. Ale také Yvonne, Simonne anebo: “Hezká pradlenka Markéta, která si bez přestání přepudrovávala nos a byla vždy oblečená do čisté a průhledné blůzičky, a která mě zavedla do lesíka a naučila mě, jak se ve Francii líbá,” napsal Fujita.
Jak jít do kina bez placení, jak ředit petrolej vodou, kde najít peníze na zaplacení nájmu, co znamená ve francouštině “pue comme un bouc”: “Několik měsíců po mém příjezdu, díky mým přítelkyním z Montparnassu a jejich skvělým lekcím, jsem byl téměř dokonalým Pařížanem, “ poznamenává japonský malíř. 2)
“Hle Montparnasse, který se stal pro
Malíře a básníky
Co pro ně byl Montpmartre před patnácti lety:
Útočiště krásné a svobodné prostoty.“
Guillaume APOLLINAIRE “Sedíci žena”3)
-Picasso a Modigliani
První, tvrdí legenda, přestěhovali štětce ze čtvrtě Montmartre na Montparnasse Picasso a Modigliani. Černovlasý, ďábelsky krásný, arogantní, elegantní Modigliani se stěhuje z ateliéru do ateliéru. Z rue Falguiere na bulvár Raspail, do ulice Saint Gothard, do pasáže Beaux arts, pracuje a žije v Brancussiho ateliéru v ulici Montparnasse a nikdy není daleko od trojúhelníku domů mezi bulvárem Motparnasse, ulicí Montparnasse a ulicí Delambre, kam si chodí buržazie s plnými peněženkami pro trochu vzrušení, kde se umělecká chudina potlouká z bistra do bistra. Španělé, Italové, Poláci, Rusové… lámou každý večer do brzkého rána u kulatých stolků francoužštinu.
„Nejpodivnější směsice tváří a stylů, čerstvě oholení, špatně oholení, s několikadenním vousem, vlasy na ramena, vyleštěné lebky, oči zakryté velikými černými brýlemi. Střih, barva, forma šatů doplňuje překvapivý obraz.“ 4)
Debatují a přou se o smyslu života, o nových tendencích, o politice a o Picassovi. Picasso je mistr, maitre, maestro, Bůh. Picasso, malý muž s očima jako uhlíky, s pleší, kterou zatím skrývá pod přehazovačkou, prohlašuje : «Nehledám, nacházím! ».
Modigliani se utápí v drogách, v kokainu, v hašiši, ve víně, v rumu, v absintu a nepohrdne éthérem. Co na jedné straně prodá, to na straně druhé utratí v pitkách. Kubisté opovrhují Modiglianim. Nazývají ho věčným tradičním umělcem, osamoceným fenoménem, který se nachází mimo avantgardní proud hledání obsahu a forem.
Prokletý malíř, jak je zbožňují spisovatelé románů a dnešní obchodníci s obrazy, kterého obdivují kamarádi z mokré čtvrti, kamarádi básníci, kamarádi malíři, kamarádky. Žárlivý, násilný, s agresivní opicí, provokuje, rve se, je bez milosti vyhazován z hospod a kaváren. Ale bez přestání pracuje. Pravděpodobně neexistuje génius bez práce.
V roce 1918, Picassova sláva a bohatství jsou zajištěny. Malíř opouští Motparnasse, který po ránu zapáchá zvratky a močí a stěhuje se s novou láskou do „Krásných čtvrtí“ na pravém břehu Seiny. Výstavy jeho posledních prací jsou pravidelně organizovány v galeriích a, i když ne všichni klienti rozumějí modernímu umění, Picasso se prodává. Nejen Picasso. S koncem první světové války nastal velký boom zájmu o nové malíře. Peníze začínají plynout do galérií a, podružně, do kapes umělců. Malíři si mohou dovolit luxusní automobily, prostorná obydlí, domácí personál, komfortní ateliéry. Šampaňské teče proudem, charleston rozvířil zkrácené sukně dam, černá perla Josephine Baker zpívá: „J’ai deux amours. Mon pays et Paris.“ 5)
Modigliani zemřel v roce 1920, bylo mu třicet šest let. Jeanne Hébuterne, Modiglianiho milenka… Jeanne – podruhé těhotná – spáchala sebevraždu dva dny po jeho smrti skokem z pátého patra. Se smrtí Modiglianiho končí období hladovějících vagabondů.
V červnu bude aukční dům Sotheby’s vydražovat jednu Modiglianiho bustu. Odhadní cena je mezi čtyřmi a šesti milóny Eur a přitom, v uličce Grande-Chaumière, na sto metrů od La Coupole, jsem marně hledala poslední Modiglianiho obydlí. Ani jeden z domů nenese pamětní desku s jeho jménem.
-Desnos a Fujita
V říjnu roku 1931 Fujita opustil Francii. Ani se nerozloučil. Prostě zmizel. Šel si koupit cigarety a odjel do Japonska. V dopisu pro Yuki ji svěřuje do péče svého přítele Roberta … „Je tak hodný a tak tě obdivuje.“ A Robertu Desnosovi: „Děkuji ti za vše, co jsi pro mě udělal. Děkuji, děkuji, děkuji. Nepotřebuji tu zůstat, tvým osudem je postarat se o Yuki.“ 6)
Yuki by si bývala ráda podržela oba, manžela malíře a milence básníka. Nicméně nezbylo jí nic jiného, než se spokojit s básníkem.
Člen odboje proti německé okupaci Francie, Desnos byl zadržen v roce 1944. Žil s Yuki třináct let. Jeden jak druhý, malíř i básník, posílali za války Yuki dopisy. Desnos z koncentračních táborů, Fujita z Japonska. V jednom z nich se bývalý Montparnaský bohém rozepisuje o starostech Japonců: „Všichni zde v Japonsku jsou zaměstnáni svými každodenními potřebami, jsou radostní a šťastní, bez ohledu na fakt, že Japonsko musí bojovat za spravedlnost a mír.“ 7)
Epilogue
V sedmdesátých letech dvacátého století budozéry zaútočily na Montparnaské ulice. Měští radní onemocněli modernizační nemocí: podobat se Americe, New Yorku, stavět čtyřhranná obchodní centra a mrakodrapy. Stačili zbourat staré Montparnaské nádraží, před kterým v roce 1944 generál von Chotiz podepsal kapitulaci německé posátky a uchránil Paříž od Hitlerova příkazu zničit město.
Modigliani mě pronásleduje ve snech. Červený šátek okolo krku, černý klobouk na hlavě. Kostymér snu ho oblékl do černé peleríny. V temných ulicích se jeho kroky se připojily k mým. Po půlnoci poslední hosté opouštějí bistro La Coupole. Geronti, které jsem odpoledne zahlédla za oknem terasy restaurace Dôme, pochrupávají před televizními obrazovkami. Modigliani se ohlédl na svůj stín, ohnal se rukou, stín se zvedl, proměnil se v černé mračno a začal polykat část po části své vlastní tělo: tvář, ramena, trup, paže, nohy … až malíř ve stínu zmizel.
1)„J‘ai tant rêvé de toi, tant marché, parlé
Couché avec ton fantôme
Qu’il ne me reste plus peut-être »
2) Sylvie Buisson, Dominique Buisson : « Leonard Tsuguhara Fujita »
3) “Voici le Montparnasse qui est devenu pour
Les peintres et les poètes ce que
Montmartre était pour eux il y a quinze
ans : l’asile de la belle et libre simplicité .
Guillaume Apollinaire
« La Femme Assise »
4) Vlaminck : Vzpomínky
5) Mám dvě lásky, Moji zemi a Paříž
6),7) Catherine CONLEZ : Robert Desnos, surrealism and the marvelous in everyday life.