Jestliže generál de Gaule je nazýván otcem vojenského jaderného programu a atomové bomby, jeho nástupce, prezident Georges Pompidou (1969-1974), v odpověď na první naftový šok rozvinul civilní jaderný program a urychlil stavbu jaderných elektráren. Pravice a levice se střídaly u moci a postoj vládnoucích elit zůstával stejný: jaderná energie je zárukou národní energetické nezávislosti. Po roce 1981 se socialisty u moci, Francie pokračovala v podpoře rozvoje jaderného průmyslu. Tehdejší vládní partner prezidenta Françoise Mitterranda komunisté, a podružně odborové hnutí CGT, přirozeně tíhli k industriální politice, která byla alfou a omegou jejich filozofie.
Voda protekla pod mosty, komunisté zmizeli z popředí francouzské politické scény a od konce devadesátých let se novým náročným partnerem socialistů stala Strana zelených a se zelenými priorita jejich programu: „vyčistit Francii od atomového smetí“. Za prvního soužití, v rámci vlády socialisty Lionela Jospina (1997-2002), ekologisté dosáhli pouze uzavření rychlého množivého reaktoru Superphenix (FBR Fast Breeder Reactor), který byl kritizován pro přílišnou technologickou náročnost.
S lety přibývalo volebních úpěchů, Strana zelených trvale zakotvila v srdcích francouzských voličů a nová energetická politika získávala čím dále tím více příznivců mezi francouzskou populací. Eva Joly, kandidátka ekologů do prezidentských voleb v roce 2012, rozvinula princip „atom musí být zničen“ na „je to náš historický úkol.“
Ale přislíbit anebo nakázat opuštění jaderné energie v krátkém časovém úseku se podobá politické fikci. Zelení cílí opuštění jaderné energie, tak jako v Německu, v Itálii anebo v Belgii, ale Francie oproti ostatním zemím je na atomu závislá, 75 procent elektrické energie pochází z atomových elektráren. François Hollande, socialistický kandidát na prezidentskou funkci, se zasazuje o snížení počtu jaderných reaktorů a o rozšíření energetického mixu, ale socialisté nejsou ekologové, jak trvdí, a s realismem a humorem jemu vlastním argumentuje: „Neoznámím opuštění jaderné energie do roku 2050 (…) Kdo z nás bude moci ověřit, zda jsem dodržel slovo anebo ne? Budu sice mít v Corrèze adresu, ale nejsem si jistý, že budu moci o problému komunikovat.“ 1)
Po několikatýdenních bouřlivých debatách, 16. listopadu v pozdních nočních hodinách, Socialistická strana a Strana zelených konečně dospěli k dvacetistránkové dohodě o spolupráci v průběhu příští mandatury, samozřejmě pokud vyhrají parlamentní volby. Ekologisté nakonec souhlasili s návrhy socialistů: snížit podíl výroby jaderné elektřiny ze 75 procent na 50 procent do roku 2025. Z 58 jaderných reaktorů koncernu EDF (francouzská ČEZ) by se 24 mělo uzavřít. Nejstarší jaderná elektrárna ve Fessenheimu na francouzsko-německé hranici by měla ihned po volbách otevřít bál a pověsit zámek na dveře, žádný nový reaktor nebude spuštěn, bude vytvořeno nové průmyslové odvětví demontáží jaderných instalací, projekt stavby nového EPR v Penly, „který není odůvodněný ani z industriálního ani z energetického pohledu“, bude opuštěn….
Kamenem úrazu zůstává stavba reaktoru třetí generace EPR ve Flamanville. Dvě strany se dohodly na faktu, že se nedohodly: „Naše dvě formace vzaly na vědomí rozpor, který se týká budoucnosti stavby EPR ve Flamanville.
Tlakovodní reaktor EPR (European Presurised Reactor) byl vyvinut v devadesátých letech německou společností Siemens ve spolupráci s francouzským Framatomem, který byl na přelomu tisíciletí začleněn do nově vytvořeného průmyslového koncernu AREVA. V devadesátých letech studie přepokládaly rychlý nárůst nových jaderných elektráren a jako následek, rychlé vyčerpání dosavadně známých rezerv uranu a růst jeho ceny. EPR, který bude používat jako palivo buď uran obohacený na pět procent anebo kombinaci uranu a plutonia, bude moci recyklovat použité palivo: technologická a ekonomická výhoda s ohledem na předpokládaný vývoj jaderného průmyslu.
Ironií s ohledem na dnešní stanovisko socialistů je jejich reakce z roku 2004. V oficiálním komuniké odsoudili „absurdní“ a „ukvapené“ rozhodnutí, které „neodpovídá skutečné a bezprostřední potřebě.“
Stavba EPR ve Flamanvillu byla zahájena v roce 2007. Oficiálně měl nový reaktor stát okolo tří miliard eur a měl být uveden do provozu v příštím roce, ale od počátku faraonské staveniště hromadilo problémy, cena vzrostla na 6 miliard eur a jeho dokončení bylo posunuto o dva roky. V polovině roku 2008 byla stavba na žádost francouzského úřadu pro jadernou bezpečnost (ASN: Autorité de la sureté nucléaire) zastavena: inspektoři zkonstatovali trhliny v betonové základové desce. O tři roky později, ASN nařídilo, s ohledem na „opakované anomálie“ v konstrukci vnitřní obálky reaktoru, nové přerušení stavby a odsoudilo „nedostatek kompetence, školení operátorů v oblasti kultury bezpečnosti„ a „nedostatky EDF v dohledu nad subdodavately“. Jaderný policista zjistil další problémy na jaře roku 2011, tentokráte ve výrobním závodě, kde jsou produkovány součástky EPR a s ohledem na nedostatky a slabiny v produkci ASN oznámilo, že „EDF bude muset vyvinout značné úsilí, aby prokázalo konečnou kvalitu EPR“. Navíc, kontrolní systém reaktoru, který je podle ASN „páteří a mozkem“ nové centrály, také vykazuje nedostatky.
„Last but not least“, v lednu letošního roku žurnál „France Soir“ odhlalil skandál, který se týká společnosti Bouygues, provozovatele stavby: jeden zaměstanec ze třech na staveništi pochází „z východoevropských zemí“. Pracovní podmínky neodpovídají evropským standartům, pracovní doba neodpovídá francouzským standartům a bezpečnostní předpisy nejsou vůbec standardní: během prací došlo k dvěma smrtelným nehodám.
Pravicová strana UMP a prezident Nicolas Sarkozy nehodlají připustit snížení produkce jaderné energie a argumenty neschází. Společnost Areva je industriálním klenotem, jednou z mála oblastí, ve které se Francie může stále chlubit prioritním postavením na světovém trhu. A na druhé straně, uzavření jaderných elektráren znamená nejen ztrátu přímých zaměstnání, ale i ztrátu peněz pro regióny, ve kterých se instalace nacházejí.
Po podepsání dohody mezi dvěmi levicovými stranami francouzský prezident prohlásil: „Nedovolím zpochybnění jaderného průmyslu, který je naším trumfem.“
„Zarmucuje mě, když slyším čím dál tím více proslovy, které napadají samotnou myšlenku pokroku (sic) včetně v oblastech, které byly až doposud předmětem konsensu mezi pravicí a levicí,“ prohlásil Nicolas Sarkozy 21. listopadu v Toulouse.
Flamanville a jeho EPR je první ze série reaktorů třetí generace a jestliže Francie uvede do provozu jeden, je to na šedesát let. Zelení a socialisté vyčkávají výsledků testování všech jaderných zařízení prováděných po havárii ve Fukušimě. Kontrola se týká také EPR ve Flamanvillu. Pokud ve zprávě ASN, která by měla být uveřejněna v lednu příštího roku, vyjdou ve Flamanvillu najevo nepřekročitelné problémy, PS se dušuje, že to pro reaktor třetí generace bude znamenant rozsudek smrti.