Sychravá zima rychle vyhání řídké chodce do domovů.
V klubu Foch v avenue Foch jsou nabízeny osmi stovkám členů (včetně manželek a dětí) kulturní pořady, sportovní aktivity, přátelství mezi osobami stejného sociálního postavení. Výběr je zaručen vstupním příspěvkem a ročním poplatkem mezi pěti a osmi tisíci eur. Zatímco dámy hrají backgammon, děti se učí ovládat meč a hlavy rodin organizují obchodní schůzky okolo snídaně, obědu anebo večeře.
Ideální místo k zorganizování debaty o národní identitě.
Několik mladých tváří detonuje v přecpaném sále. Osmdesát procent šedivých hlav, deset odbarvených blondýn s totální plastickou chirurgií na obličeji a s norkovými kožichy přes ramena. Emigranti, které potkávají jsou portugalské domovnice, magrebinští doručovatelé nákupů anebo uklízečky … (viz článek Na co myslím v metru). Na předměstí se podívali prostřednictvím televizních reportáží, muslimové jsou pro ně ušmudlaní mladíci, kteří prodávají drogy, hází kameny na policejní hlídky a podpalují automobily. Emigrant je strašák, špatné svědomí, horda adoslecentů, která se nedělní odpoledne prochází po nedalekých Champs Elysée a vyvaluje oči na zboží, které si nikdy nebude moci dovolit. Co kdyby si chtěli přisvojit kousek práva na spotřební společnost?
Francie je země emigrace. Evropa, naše demokratická a prosperující Evropa, Evropa, nenávistná k realitě emigrace, posílala v devatenáctém století lodě přecpané bídou do Spojených států, Kanady, Argentiny, Austrálie. Ve stejné době se ve Francii usadilo na milión cizinců. Další dva milióny přistěhovalců, většinou Italů, Poláků, Španělů a Belgičanů doplnilo ztráty první světové války. Na konci druhého světového konfliktu se do Francie hrnuli emigranti z Portugalska, severní Afriky, Karaib a bývalých francouzských kolonií černé Afriky. Více než jeden Francouzů z deseti se narodil v zahraničí a téměř čtvrtina obyvatelstva má prarodiče anebo prarodiče přistěhovalce .
Vzduch je vydýchaný. Důchodci nervózně posedávají na židlích a potajmu si brousí falešné zuby na ministra Emigrace, integrace, národní identity a solidárního rozvoje Erika Bessona. Jidáš skřížený s Quislingem, bývalý transparentní člen socialistické strany, tvůrce jejího ekonomického programu pro prezidentské volby roku 2007, který prodal duši ďáblovi a konkurenční straně. V rozpoutané vichřici nářků je jediný, kdo uvažuje rozumně, předkládá argumenty, nabízí řešení. Zbytečná námaha. Debata o národní identitě, organizovaná prefekty po celé Francii, geniální předvolební nápad, jak přitáhnout do volebních urn hlasy pravice na pravici, se scvrkla na nekonečnou litanii protestů proti invazi chudoby. Cizinci? Nic proti nim nemají, pokud se jedná o Američany, Rusy anebo petrodolarové Araby, kteří bydlí v sousedství .
Zolův tatínek byl Ital, Albert Camus se narodil v Alžírsku, paní Curie Sklodowska si po celý život zachovala hrozný polský přízvuk, Apollinaire se původně jmenoval Guillaume Kostrowitzky, babička Edith Piaf se jmenovala Aicha Saïd Ben Mohammed a pocházela z Kabylie v Alžírsku, rodiče bývalého premiéra Balladura se jmenovali Baladurianové a přišli z Arménie, Sarkozy, jak všichni ví, je maďarské jméno, Bessonova maminka, což ví málokdo, je původem z Libanonu.
„A co když Brusel řekne „ne“ zákazu burky!“
„Co uděláte se čtvrtěmi, kde vládne bezpráví.“
„Co by měli dělat? Poslat armádu!“ odpovídá na otázku jeden z účastníků.
„Máme potíže se strávením dvou temných epizod národní historie. Nedokázali jsme se vyrovnat s kolaborací v průběhu druhé světové války a s kolonizaci a s jejími následky,“ snaží se Besson.
Muž se zvedá a probírá se davem: „Chtěl jsem ho vidět, socialistu. Viděl jsem ho a můžu jít.“
Hysterie se vpisuje do vrásčitých obličejů.
Z publika: „Pornografie, kam se podíváte. Drogy se prodávají na každém rohu. Každoročně přibývá dvěstě, třista tisíc emigrantů. To je opravdové nebezpečí pro národní identitu.“
a: „Mešity nepatří do Francie.“
Besson: “ V roce 1905 jsme zmrazili realitu.“
1905, mytické datum francouzské historie, stejně jako datum 732, kdy Charles Martel zastavil postup Arabů u Poitiers, stejně jako 1598 a Edikt nantský, stejně jako 1789 a dobytí Bastily. Rok 1905 znamená oddělení církve od státu, praktické uplatnění věty „co je Cézarovo, Cézarovi“, kdy se náboženství stalo věcí soukromou a obec jedinou zodpovědnou za věci veřejné.
Besson:„ Sekularismus neznamená zákaz náboženství.“
Z publika: „A co dlouhodobé pronájmy pozemků na stavbu mešit?“
Kostely, protestantské chrámy, synagogy…většina již v roce 1905 sloužila věřícím. Mešity? Muslimové se v té době nacházejí v koloniích na druhé straně Středozemního moře. O něco později, v padesátých letech, Francie potřebuje pracovní síly a najímá dělníky v Magrebu. Noví příchozí si v kufříku přinesli Korán a zvyk modlit se ne v kostele, ne v protestantském chrámě, ne v synagóze, které jim nový domov nabízel, ale v mešitě. Emigranti se dlouhou dobu smiřovali se skutečností, že přišli jako poslední, a že jim nezbývá nic jiného, než se mačkat ve skromných sklepních prostorech anebo rozbalit modlitební kobereček na ulici. A náhle, v devadesátých letech, petrodolary začaly proudit. Stát se lekl. Má zákaz financovat jakýkoliv kult, ale co dělat v zemi, kde se Islám stal druhým náboženstvím?
„Není lepší jim poskytnout podmínky k praktikování jejich víry?“ ptá se Besson.
„Jmenuji se Fadid Berrada,“ hlavy se obracejí. „Národ může být nositelem vlastenectví. »
Šepot probíhá po skřivených ústech. Farid pokračuje o svém otci, válečném hrdinovi, o krvi a povinnosti, o příslušnosti k národu… Besson se pokouší přerušit příval vět, Farid obrací stránku a zvedá oči k publiku. Obecenstvo zatajilo dech, připravuje se k výkřiku protestu proti obvinění ze špatného zacházení s příslušníky národa, těch kteří přišli odjinud, proti kritice osudu druhořadých občanů, proti nelásce k nim, k bandě zahořklých gerontů.
« Integrace až dosud nebyl problém, ale teď jsou tu muslimové a jejich příslušnosti k ummě, » artikuluje Farid.
Sál se přihrbil pod nečekaným útokem. Farid je z extremní pravice, člen Národní fronty ! Poslušná ovečka Le Pennova stáda ve službě extremistických ideálů. Vyvolený emigrant.
Aukce je otevřená. Kdo nabídne více? Identita se rozplývá v drobných osobních problémech, v problému osob.
….“ Místo emigrantů a Francouzů cizího původu je,“ navazuje Besson. „Mohla byste zastavit vaše připomínky?“ Ministr se obrací na dámu v první řadě, která nepřestává remcat.
„Místo emigrantů je u nich doma!“ huláká Farid.
„Nechte ho mluvit, prosím vás.“
„Přestaňte! Tohle je nějaká debata? Lidi jsou jak ovce.“
„K čemu Francie potřebuje emigraci?“
Farid mává rukou a snaží se na sebe upozornit. Besson ho přehlíží.
„Proč se Prezident republiky zúčastňuje večeře organizované židovskou náboženskou obcí? Proč podporuje organizaci, která slouží zájmům cizího státu,“ ptá se muž s krátce přistřiženými vlasy.
Aukce pokračuje cizinci, předměstí, Arabové, mešity… Židé.
Mládež se končně dostala ke slovu. Mladík ve třetí řadě vstává, vytahuje papír z kapsy, jako Farid, a čte připravenou větu:
„Pane ministře z vaší debaty je mi na zvracení.“
Příspěvek je krátký, jasný, hoch začal zvracet a dva jeho kamarádi v publiku rovněž. Bílá kaše s vůní industriální barvy přistála u mých nohou.
Vtipálkové!
Publikum nemá smysl pro humor a neoceňuje umění happeningu, mládež je vyvedena manu military.
„Byl to záběr!“ postěžoval si Besson.
Venku prší. Ministrova limuzína mizí ve tmě. Nikoho nepřesvědčil, nikdo ho nemá rád.
Podle různých výzkumů veřejného mínění 53 až 72 procent Francouzů si myslí, že debata je volební chyták.
Ukázka z happeningu :
http://www.pantheresroses.org/Identite-nationale-la-nausee.html