Pomalu jsem se počala orientovat v chodbách a zákoutích obrovského kompexu hotelu postaveného ve formě japonských ostrovů, který může ubytovat na dva tisíce osob. Připadám si tu jako v katastrofickém filmu „Dobrodružství Poseidonu" (verze s Gennem Hackmanem), kdy se v převrácené výletní lodi, ztraceni v nekonečných a do tmy ponořených chodbách potkávají bloudící skupinky osob propadlých panice a strachu. V pěti restauracích ochotní, klanějící se Japonci servírují snídaně, obědy, večeře a pozdní večerní drinky vyhladovělým a žíznivým novinářům. Vše je zdarma, i když ne pro všechny pracovníky zpráv. Domácí mají smůlu. Musí si platit. Ostatní mají šanci být hoštěni zvoucí mocností.
Pondělí bylo věnováno Africe. Zástupci Jihoafrické republiky, Alžírska, Etiopie, Ghany, Nigérie, Senegalu, Tanzánie a prezident Africké unie Jean Ping byli pozváni na oběd a k dalším odpoledním jednáním.
Zástupci nevládních organizací obcházeli novináře s prohlášeními o nedodržených slibech. Diplomaté se usmívali nátlaku a bránili se argumentem o nesmyslnosti bývalých sumitů, které se podle nich vyvinuly v druh soutěže krásy. Ten kdo dá nejvíc je nejhezčí. V Gleneagles ve Skotsku v roce 2005 se stejní anebo jim podobní diplomaté oháněli 50 miliardami (do roku 2010) navíc na pomoc rozvojovým zemím.
V pracovních zasedáních (pracuje se i při obědě) se debatuje o tom, kdo sliby dodržuje a kdo ne. Podle Francouzů, státníci došli k závěru, že ani G osmička ani Afričané. G osmička nedodává slíbené prostředky a Afričané nedostatečně bojují proti korupci. A všichni se prý shodli na skutečnosti, že oboustrané nedostatky musí být napraveny. Podobné prohlášení, podle vyjádření zástupce nevládní organizace Oxfam, učinil prezident Sarkozy již v loňském roce v Heiligendamu.
Ban Ki-Moon, generální sekretář Organizace spojených národů potvrdil v odpolední tiskové konferenci, že žádná další pomoc Africe není potřebná. Stačí jen dostát slibům.
Angela Merkel vysvětlila, že v průběhu jednání afričtí vůdci požadovali od průmyslových zemí „dodržet jejich sliby", protože se obávají, že dosáhnutí stanovených cílů v rozvoji „se stane v důsledku neustálého nárůstu cen základních surovin mnohem složitější".
Jedno a totéž jednání je podáno podle toho, kdo se na něj a s jakými postraními úmysly dívá. Francie má díru v rozpočtu a domácí scéna je pro prezidenta Sarkozyho mnohem důležitější než pomoc rozvojovým států. Prezident a jeho poradci se spíše rozhovoří o sdílené zotpovědnosti a méně o nedodrženém daném slovu.
V jedné z hotelových restaurací (jmenuje se FEST a je ve bavoráckém stylu) jsem zahlédla Bonova kamaráda Boba Geldofa z organizace ONE (článek z 25. června). Co si asi myslí o slibech?
Pokračování…