-Pohádka
Francouzi dlouho věřili pohádce o čistých jaderných pokusech. Některé vysoce postavené osobnosti neváhaly tvrdit, že jakékoliv prohlášení o škodlivých účincích jaderných testů je přinejlepším výplodem fantazie, přinejhorším výraz nepřátelského smýšlení vůči Francii. Iluze byla umně udržována armádní propagandou a puncem tajnosti, který doprovází dokumenty týkající se jaderných testů. Francouzská armáda se nikdy nemohla chovat jako armáda sovětská v Kazachstánu anebo americká v Nevadě anebo na Bikinách ? Veřejnost těžko snáší nemilé srovnání a dobrovolně zavírá oči před skutečností ?
Novináři se, až na několik vyjímek, tématu zdaleka vyhýbají. Kopie tajné zprávy, která kromě jiného hovoří o použití branců jako pokusných králíků, putovala téměř dva roky po nejrůznějších redakcích francouzských časopisů a novin, bez toho, že by se ji kdokoliv odhodlal publikovat. Teprve v okamžiku, kdy se informace objevila v zahraničním tisku a v diskrétním měsíčníku vydávaném asociací pro výzkum jaderného zbrojení, redakce deníku « Le Parisien » zareagovala a vydala článek, ve kterém popisuje vojenské cvičení : branci čtyřicet minut po výbuchu bomby po tři hodiny bojovali proti neviditelnému nepříteli. Na sedmset metrů od bodu nula udělali halt, vrátili se na základnu, prošli dekontaminačními sprchami a měřícími přístroji a od té doby… žádný přímý svědek.1)
Faktem je, že odborníci na vojenské otázky nemají nejmenší chuť pohněvat se se zdrojem – armádou, která každodenně naplňuje řádky jejich plátků. Tak dalece, že levicový novinář z Libération, který pohrdavě nazývá odpůrce jaderného zbrojení « pacifisty », tvrdí na svém blogu, že armáda již dávno informaci zveřejnila. Až na to, že « Press kit » z roku 2007, který podle mínění novináře o civčení hovoří, se v jedné větě dotkl výbuchu bomby a přítomnosti branců, bez toho, že by se rozhovořil o « Studiu fyziologických a psychologických účinků atomové bomby na člověka, » které armáda provedla a které jsou uvedeny ve výše zmíněném tajném dokumentu.
V hlavičce blogu obhájce vojenské cti najdete reklamu na nábor do francouzské armády. Zasloužil by medajli novinářské nezávislost.
-Na druhé straně Středozemního moře
Alžírské ministerstvo vojenských veteránů (modžahedínů) bylo iniciátorem druhé mezinárodní konference o Francouzských jaderných pokusech na Sahaře, a organizovaného výletu do lokality podzemních pokusů v Ain Ekkeru. Zástupci nevládních organizací a specialisté převážně z Francie, Francouzské Polynézie a z Alžírska nejprve po dva dny debatovali o neblahém dopadu testů na životní prostředí a na zdravotní stav obyvatelstva a posléze se karavana NNO, novinářů, organizátorů a “men in black” z ministerstva vnitra přesunula speciálním letadlem do Tamanrassetu na jihu Alžírska. Mezi novináři a organizátory návštěvy to skřípe. Problém je v tom, že jsme v Magrebu, kde hostům nikdo neřekne « ne », jsme v Alžírsku, v policejním státě, kde je tisk pod kontrolou a kde vláda nedůvěřuje zahraničním novinářům, kteří jí oplácejí stejným.
Chcete novinářská víza? “To není problém.” (Věta, kterou jsem za pět dnů slyšela přinejmenším stokrát). Víza jsme opravdu dostali, v pátek, ve čtyři odpoledne, letenky jsme měli na neděli. Malý zádrhel, viza zahrnovala pouze pět dnů a my jsme žádali o osm. Zpáteční letenka je v čudu a nátačet budeme moci jen program připravený alžírskou stranou. Na případný výlet, který jsme si plánovali do Oranu na severu Alžírska, můžeme zapomenout. V Oranu žije pan Bendjebbar, prezident organizace obětí jaderných testů, bývalý důstojník alžírské armády, který byl po odchodu Francouzů zodpovědný za inventář vojenské základny v Regganu. Oběti, to je právě problém. Všichni novináři po nich pátrají, ale po obětech ani vidu, ani slechu.
Válka za nezávislost skončila v roce 1962. Podzemní pokusy pokračují až do roku 1966. Záhada. Zasvěcenci zmiňují tajné dodatky k dohodě podepsané ve francouzském Evianu. Nezávislost proti bombě. Není divu, že se v Alžírsku o pokusech dlouho nehovořilo.
-Ain Ekker
Na úpatí pohoří Tan Affela, stopadesát kilometrů od Tamanrassetu, pojíždí po Transsaharské silnici stovky kamiónů. Řidiči netuší, že se nachází v blízkosti jaderného hřbitova.
Masív se zdvihá z pouštního písku k modrému zimnímu nebi do výšky tisíce metrů. Teploměr šplhá na třicet pět a výše. Zalykám se prachem a horkem. Kdo mi řekl, že na Sahaře bývá koncem února maximálně dvacet stupňů? Geigerův počítač na měření úrovně radioaktivity bípá jako posedlý.
V šedesátých letech minulého století vyhloubli dělníci v žulovém masivu horizontální galerie v délce od 800 do 1 200 m, o kterých specialisté tvrdili, že pojmou veškerou radioaktivitu uvolněnou výbuchy. Armádní básnící nazvali třináct podzemních pokusů jmény drahých kamenů. Představuji si « brain storming » generálního štábu : Jak je hoši pojmenujeme ? Hyacint, pampeliška ? Ne, ne, něco slavnostnějšího. Něco cennějšího. Něco skvostnějšího ? Něco, co se blýská : beryl, safír, ametyst, jade… !
Oficiálně se armáda přiznala ke čtyřem problematickým podzemním pokusům. Nejznámější je Beryl. Po plánovaném výbuchu se z tunelu ozvalo hřmění. Betonový blok, který uzavíral vchod do galerie, povolil pod náporem jaderné energie a uvolnil radioaktivní plyny a radioaktivní lávu. Radioaktivní mrak se začal šířit směrem k tribuně, kde se shromáždila stovka oficiálních hostů, mezi nimi dva ministři. Podle některých svědectví se nukleární dýchánek proměnil v Berezinu. Hosté rychle vzali nohy na ramena a ti co dorazili první na parking, na kamarády nečekali, ale hrdinsky zmizeli v prachu pouště.
Radioaktivní láva, nechráněné vchody do tunelů, desítky, stovky kilometrů drátů a jiného plechového haraburdí zůstaly na místě. Nomádi si rychle místo oblíbili a sbírání, tavení a prodávání kovu, byť radioaktivního, je výnosné. Před vchodem do tunelu vidíme zbytky kaučuku a vyhaslý oheň, kočovníci jej bezpochyby použili k roztavení mědi.
Geigerův počítač přestal počítat, na dva metry od lávy se číslice zastavily na 9,99 µSv/h, dál už neumí. Dávka ve výši 2 µSv/h je považována za přípustnou. Tak jsme taky rychle evakuovali.
-Oběti
Jsem padesát let od prvního pokusu. Jsem v zemi, kde se občanská společnost, pod kontrolou, začíná probouzet. Nejsem v Pacifiku, ve Francouzské Polynézii, kde se oběti jaderných pokusů zorganizovaly a shromáždily, byť ztěžka, dokumenty a důkazy. Dva fakty, které mě za mého krátkého pobytu omráčily: Francouzský stát po prohlášení nezávislosti evakuoval nejen své státní příslušníky, ale i veškeré archivy. Všechny archivy včetně těch, které se týkaly Alžířanů. Všechny archivy, včetně zdravotních karet. Dnes není možné s jistotou potvrdit, kolik obyvatel před jadernými testy v oblasti žilo a není možné porovnat jejich zdravotní stav před a poté. Druhým faktem je, že na jihu Alžírska jsou nemocnice a specialisté rakoviny stejně řídké jako pitná voda a že existuje jediná studie, která zmapovala typy a procenta onemocnění rakovinou.
Lékaři ve studii zkonstatovali u obyvatelestva Regganu a Tamanrassetu, oblastí povrchových a podzemních pokusů, vyšší úroveň některých typů rakoviny než národní průměr. Jedná se o rakovinu štítné žlázy, prsu, kůže. Například, rakovina štítné žlázy se u obyvatel severního Alžírska nachází na desátém místě, zatímco na jihu je na místě druhém a rakovina kůže se normálně u obyvatelstva s temnou pletí vyskytuje jen zřídka.
Nemohu se zbavit pocitu, že důvodem absence obětí francouzských pokusů na konferenci a na výletě do Tamanrassetu nebyla neochota organizátorů. Pravým důvodem je, že většina obyvatel, která v oblasti v šedesátých letech žila a většina pomocných dělníků, kteří pracovali na vojenských základnách, dávno zemřela bez toho, že by se kdo zajímal o důvod úmrtí. Podle ústního svědectví fracouzského ministra vojenských veteránů: z 187 francouzských důstojníků, kteří sloužili na Sahaře, 149 jich předčasně zemřelo.2) A civilové?
V jakém stavu byla místa pokusů předána Alžírké armádě? Do jaké míry Franouzská armáda dekontaminovala území Regganu a Ain Ekkeru? Co se stalo s jadernými odpadky?
Druhá třetí generace je pravděpodobně vystavena radioaktivitě, která není vidět a není cítit. Problémy impotence, předčasných potratů, nenormální počet malformací u novorozeňat a také legendy, fantazie o bombě zakopané v Regganu.
Francouzský a Alžírský prezident se v prosinci roku 2007 dohodli, ře Francie provede celkový inventář postižených lokalit. Alžírská strana navíc požaduje provedení sanačních prací, navrácení civilních dokumentů a lékařských zpráv, přesné mapy lokalit. Zádrhel je v tom, že Francie omítá odtajnění a zveřejnění dokumentů, které se týkají jaderných testů. Podle nového francouzského zákona jsou tyto dokumenty na věčné časy neodtajnitelné.
-Bratrská země
Zpět v Alžíru. Ve tři hodniny ráno na cestě z letiště do hotelu dolujeme s řidičem taxiku z paměti pozapomenutá ruská slovíčka. Míjíme jednu policejní kontrolu za druhou, řidič rozsvěcuje světlo v interiéru, policisté čtou v našich tvářích a gestem ruky nás nechávají projíždět. Studoval dva roky v Baku a procestoval Jugoslávii, Bulharsko, Rumunsko. Bývalá francouzská kolonie, bývalý bratrský stát doby studené války, stát nezávislý od roku 1962, deset let občanské války mezi lety 1991 a 2002. Demokracie ? Jednou, možná.
1) čtyři povrchové pokusy nesly jméno malého pouštního hlodavce gerboise, jerboa modrá (13-2-1960) jerboa bílá (01-04-1960), jerboa červená (27-12-1960), jerboa zelená (25-04-1961).
2) Serge Michel : « Les bombes françaises du Sahara tuent toujours, trente ans plus tard. » Le Nouveau Quotidien, 6 mars 1996
Na okraj: Ještě před prvním testem, 21.listopadu 1959, byla francouzská jaderná politika odsouzena dvěmi třetinami hlasů Valného shromáždění OSN. Co se týče pokusů, ty vyvolaly značné protesty mezinárodního společenství. Spojené státy, Velká Británie a Sovětský svaz argumentovali nebezpečím do nekonečna se rozšiřujícího jaderného klubu a odmítali Francii členství. Je ironií dějin, že Francie je dnes jedním z nejzarytějších odpůrců iránského jaderného programu.
Jí:
