-Jezero
Guité, poslední vesnice na konci asfaltové silnice z N´Džamény, hlavního města Čadu, k jezeru zvaném Čad. Jezero, které pokrývalo před čtyřiceti lety 25 000 km čtverečných, měří dnes pouhých 1 500 km2. Živí na dvacet miliónů osob.
Policista, který nás doprovází ledabyle odložil kalašnikov na dno pirogy… Směr ostrov Fitiné. Dvě hodiny s rukami pozvednutými k pozdravu lodím, které okolo nás proklouzávají po zelenavé hladině. Na břehu jezera oprýskaný plakát hlásí: „Stop AIDSu“. Pirogy jsou přeplněné vaky, muži, ženami, dětmi. Zákon povoluje maximálně čtyři manželky. Pan Sen vycenil zuby v ůsměvu: „To je otázka citů. Když se zamiluješ, oženíš se a přivedeš novomanželku do svého domu a tak následovně.“
„A to si všechny rozumí?“
„Jak kdy.“
Na 48% mužů, 52% žen. Mají na výběr zamilovat se.
Mně neznámá fauna vyrušená hlukem motoru, vylétává z rákosí. Slunce vysílá nemilosrdné paprsky, které se odrážejí od hladiny jak bumerang. Tvář mi rudne horkem, po zádech stékají kapky. Potí se mi i kolena.
Přirazili jsme k lodi, která převáží uzené ryby na trh do Guité, do N´Džamény, do sousední Nigérie. Francouštinu, jazyk bývalé koloniální velmoci, nahrazuje jako lingua franca místní arabština. Malijci, Nigerijci, Nigeřané, Kamerunci, Čadové loví, obchodují a žijí v relativním souladu komunit na stovkách ostrovů a ostrůvků, které pokrývají jezero. Muslimské náboženství je většinové. Mešity s minarety jsou centrem vesniček.
„Moje maminka prodala býka, abych nemusel do školy. Raději nás neposlali do školy, než abychom se ocitli v drápech katolíků, kteří by nás konvertovali.“
Stačilo málo a mírný, inteligentní Abdoulaye pásl býky Kouri na čadských planinách. „Tatínek, který převáděl stádo z Čadu do Centrální Africké republiky, tisíc kilometrů tam a zpátky, si uvědomil, že ten kdo umí počítat a vést účty, vydělává nejvíc peněz a tak mě, přes protesty mé matky, poslal do školy.“
Mít doma negramota anebo dítě poslat do školy s rizikem, že z něho udělají svíčkovou bábu? Přiznám si, že já, tvrdohlavě zarytá nevěřící, bych dala přednost škole. Katolické škole. A s údivem si uvědomuji, že nemám stejnou představu o škole koranické… Poslala bych své dítě do koranické školy?
Obchodníci nám předvádějí úlovky – sladkovodní ryby, které dosahují sotva dvaceti, třiceti centimetrů. Jezero se scvrklo. Lokální války, sucho na severu v Sahelské oblasti a bída přivádějí imigraci do oázy ve středu Afriky. Obyvatelstva přibývá, ryb ubývá. Nigerijci jsou vybaveni zakázanými sítěmi s oky na jeden prst a loděmi se silnými motory. Nedostatečně vybavená policie (pokud není zkorumpovaná) marně honí pytláky. Když se jí přeci jen podaří nějakého zatknout, zločinec se přes noc vytratí z vězení, kterému schází mříže na oknech.
Na vrcholu pytlů na piroze sedí mladý muž. Jednu ruku opřenou o zboží, druhou položenou v klíně. Je mu možná sedmnáct let anebo méně…. Pozoruje nás bez zvědavosti, bez výrazu… Oči má přivřené, ústa pootevřená, jeho torzo vykrajuje tmavý trojúhelník na čadském nebi…. světlo se odráží od snědé kůže.
„Il est beau comme un Dieu.“
V roce 1960 většina bývalých francouzských kolonií dosáhla nezávislosti. Francie si v nich podržuje vliv díky stínovým poradcům, finančním a jiným dárkům anebo díky vojenské „pomoci“ té případně jiné straně a jejich lídrům, byť i diktátorům. Krátce po prezidentských volbách v roce 2007 přednesl francouzský prezident Sarkozy v hlavním městě Senegalu proslov, který měl znamenat zlom v tradiční francouzské politice na africkém kontinentu. Nejen, že se politika od té doby nezměnila, ale navíc jedou větou proslovu z Dakaru si Sarkozy proti sobě, a podružně proti Francii, poštval celou Afriku.
„Tragédií Afriky je, že africký muž nikdy nevstoupil do historie. Africký rolník, který po tisíce let žije v rytmu ročních období, a jehož životním ideálem je harmonie s přírodou, zná pouze věčný koloběh času, nekonečné opakování stejných gest a stejných slov. V tomto imaginárním světě, kde všechno znovu začíná, neexistuje prostor ani pro lidské dobrodružství ani pro ideu pokroku.“
„Bang, bang!“
Afričan je odepsaný, mrtvý pro historii.
Sarkozy nemá, oproti svému předchůdci, byť jen minimální znalosti minulosti Afriky a jejího umění. Mladý muž na piroze mi připomíná busty civilizace Ifé ze sousední Nigérie. Z království, které existovalo mezi osmým a šestnáctým stoletím, a které bylo tvůrcem fascinujících realistických portrétů z bronzu a terakoty. Pro jejich krásu, harmonii, pozoruhodnou technickou kvalitu, jsou jedním z vrcholků světového umění. Srovnatelné s uměleckými díly antiky a renesance! 1)
-Vesnice
Na vesnickém náměstí, ve stínu datlových palm, pod přístřeškem z rákosí (jak jinak), šéf a zástupci komunity položili na kobereček z umělé hmoty „Made in China“ bednu s láhvemi Coca-coly „Made in USA“. Vesnice se složila na přípitek na přivítanou. Děkuji jim za jejich přijetí, děkují nám, že jsme je navštívili. Kýváme hlavami.
Původní obyvatelé ostrovů, Budumové, jsou dnes v menšině. Podle legendy, jejich předkem bylo malé dítě opuštěné v košíku na povrchu jezera. Každá vesnice má svůj Baga, velmi sumární přístav a chýše ve formě krinolíny – z rákosí – jsou stavěny v co největší vzdálenosti od vody. Kvůli vlhku a komárům, kteří s pravidelnou úporností začínají útočit v první minutě po západu slunce.
Upíjíjm z láhve, močový měchýř mě začíná tížit. Nedopít by mohlo být považováno za nezdvořilost. Kam všechnu tu tekutinu uložím? Pokračujeme v pokyvování hlavami. Jak dlouho mám pokyvovat? Než dopiju? Kdo má vstát první? Kdo může přerušit pokyvování? Šéf anebo hosté? Znovu děkuji a odkládám láhev s několika kapkami koly do bedýnky. Šéf ji uchopí a předá jednomu z dítek shromážděných okolo přístřešku, které hltavě dopíjí zbytek…. Vstáváme…
„Někdo se potřebuje uvolnit?“ ptá se náš průvodce.
„Farář má u kostela záchod,“ dodává.
Kostel je plechový hangár a záchod jsou dva kopečky z písku pokryté plechovými pokličkami obklopené ohrádkou z … rákosí. Nejsem dostatečně zvědavá, abych se mi chtělo odhalit, proč jsou pokličky dvě a co se pod nimi skrývá. Jdu na záchod vedle.
Tři tisíce obyvatel, tři sta rodin a děti, děti, děti…. pronásledují nás v uličkách, zvou se s námi do dvorků, povykují, utíkají před objektivem fotoaparátu anebo před ním se širokým zubatým úsměvem pózují. Pokud sedíš, sednou si proti tobě a trpělivě tě pozorují. Jsme zajímavější než animovaný televizní seriál, ale mají tu televizi? Ve vesnici schází elektřina a pitná voda… na střechách (samozřejmě z rákosí) jsem zahlédla několik parabol. Holčičky jsou krásné, malé slečny oblečené do pestře barevných, trochu ušmudlaných, modelů. Časté sňatky nejsou výjimkou. V předchozí vesnici jem zahlédla děvčátko a miminkem u prsu.
Tříletý chlapeček mě uchopil za prst a nepouští… prst mi modrá. Chlapeček se tváří nezúčastněně.
Pan Demba Abakar (líbí se mi myšlenka napsat jeho jméno a vypustit ho ho na internet ) Pan Demba Abakar je Malijec, žije na ostrůvku Fitiné a je prezidentem seskupení rybářů.
„Před čtyřiceti lety jezero oplývalo rybami. Dnes některé druhy úplně vymizely, jiné nestačí dorůst do normální velikosti…. například Nilský okoun může mít až dva metry, ale to je minulost. A pak, lovíme ryby, které jsme dříve vyhazovali. Ceny klesají… a navíc jsme vykořisťováni prostředníky. Většina úlovků je skupována Nigérijci a prodávána na jejich trzích.“
Někteří vědci si myslí, že se jezero v příštích dvaceti letech úplně vypaří. Jiní tvrdí, že ve svém životě již prožilo období „Velkého“ a „Malého“ jezera a nejedná se o nic jiného než o variaci. Nicméně všichni souhlasí s faktem, že pokud obyvatelstvo v okolí jezera bude nadále narůstat, pokud zemědělci budou zvyšovat zavlažování políček vodou z hlavního přítoku, z řeky Chari, a pokud se teplota z důvodu globálního oteplení bude i nadále zvyšovat, jezero se bude urychleně odpařovat. Plán přivést do Čadského jezera kanálem dlouhým 1 200 km vodu z řeky Oubangui nemá pouze příznivce a navíc peníze na financování, byť jen studie proveditelnosti, schází.
„Praha je krásné město,“ poznamenal pan Abakar, když jsem mu vysvětlila, že jsem z Čech. Vykulila jsem oči. „Viděl jsem o ní dokumentární pořad. A váš bývalý prezident je velký spisovatel. Píše divadelní hry. Mám rád divadelní hry… můj oblíbený spisovatel je Moliere.“
Má omezenost mi zabraňovala představit si, že na ostrově uprostřed Čadského jezera, chudý rybář není negramotný, ale dokonce zná Havla a oceňuje francouzské klasiky. Le bon sauvage… Hodní sympatičtí černoši, poklepeme jim po zádech a upustíme tisíc Franků za provedené služby. Sarkozy není daleko. Jak se říká: „Máme takové politiky, jaké si zasloužíme.“
Slunce se přibližuje k horizontu, děcka se popelí na písčité půdě. Pan Abakar okřikl matky, aby se o ně postaraly. Čekáme pirogu… Pokud si pan Abakar mého údivu nad jeho sečteností všiml, elegantně ho přešel. Historie Francie a jejích bývalých kolonií pokračuje v kulturním dědictví, v jazyku, ve společné minulosti, ve fascinaci jedněch pro druhé a v nenávisti. Kolonizace počátku dvacátého století byla poznamenána krví, zločiny proti lidstvu. Čad, chudá země, dobrá pouze k pěstování bavlny, dodala během druhé světové války pět tisíc mladíků k obraně vzdálené „vlasti“. Domů se jich vrátilo pouhých 350. Geopolitika, státní a územní zájmy a od devadesátých let nafta… Francie, podpořila při posledním pokusu o puč v roce 2008 Idrisse Debyho, čadského prezidenta, u moci od roku 1990.
Jezero se ztráci ve tmě, hvězdné nebe nad jeho hladinou je zahaleno lehkou párou. Pan Abakar se nikdy nesměje. Nemá proč.
1)http://www.britishmuseum.org/whats_on/all_current_exhibitions/kingdom_of_ife.aspx