-Energie
Vyrůstat na pařížském přeměstí v Neuilly sur Seine znamená vynikající start do života… samozřejmě pokud jste se nenarodili v rodině domovníka… Těžké domovní dveře vil lemují klidné ulice s řídkými chodci, dámy v sedmdesáti vypadají na padesát, v padesáti na třicet a v osmnácti také na třicet: norkový kožich na ramenou, šátek Hermès okolo krku jsou uniformou. Pánové dávají přednost limuzínám s šoférem před lidovými taxíky, všichni se znají od školy anebo z klubu. Prázdniny tráví v létě na Riviéře anebo ve Spojených státech (dospívající mládež „zbóóóžňuje“ States), v zimě rodiny lyžují v Courchevel anebo v Maubeuge ve francouzských Alpách. Být snob je způsob života, výrobní značka, rozpoznávací znamení.
Nicolas Sarkozy se narodil v Paříži, kousek od Neuilly sur Seine v roce 1955. Tatínek se brzy zatoulal na cestách pařížských lásek a maminka se se třemi syny, Nicolas je nejmladší, nastěhovala ke svému otci a pustila se do přerušených studií práv. Malý Nicolas obdivoval dědečka Bénédicta Mallaha, lékaře původem z řecké Soluně, ctitele generála de Gaulla, zastánce rodinné tradice a francouzské kultury. Rodina žije v poměrném blahobytu, ale není radno být v Neuilly ze střední vrstvy. Chodíte sice do stejných škol, kamarádi vás zvou na večírky do pohádkových vil, ale protože jste nestrávili poslední neděli na koňském závodišti v Chantilly a tatínek vám k osmnáctým narozeninám nekoupil poslední typ automobilu Aston Martin, cítíte se tak trochu mimo kruh vyvolených.
„Nicolas Sarkozy toho nic moc neměl, nic moc, kromě vůle uspět.“ (Franz-Olivier Giesbert: „M. Le Président“; Flammarion 2011)
Nicolas Sarkozy se vzhlíží v úspěšných kapitánech průmyslu, v bankéřích a v politicích, kteří mají moc a prostředky. Od sedmnácti let se angažuje v pravicové straně UDR, později RPR 1) a po dokončení právnických studií se začne naplno věnovat politice. Mladý Nicolas je aktivní, rozdává letáky, organizuje mítingy, nosí sandwiče a kafe, je vždy připraven, dalo by se říci, posloužit.
„Vždycky měl stejný komerční a nucený úsměv (…) znal poslední čísla a měl na všechno odpověď,“ píše F. Olivier Giesbert, který zná Nicolase Sarkozyho přes pětatřicet let.
Pokud máte štěstí a hlavně charakter, padnete do oka Chiraca, velkého Chiraca, který je v té době na vrcholku slávy: je starostou města Paříže a kandidátem na prezidentskou funkci a stanete se nepostradatelným asistentem. Nicolas je tak trochu syn, kterého Chirac neměl… i když nepřehánějme, ctižádostivý pravicový politik měl vždycky hlavně starost o svou vlastní kariéru a využíval služeb talentovaného mladíka ve svůj prospěch.
V roce 1975, na mítingu pravičáků v Nice v jižní Francii, Nicolas Sarkozy dostane příležitost desetiminutového proslovu. Nenechá si ji uniknout a okupuje popředí scény více než hodinu. Sál se zpočátku pobaveně usmívá. Sarkozymu je v té době něco přes dvacet, je rodilý mluvčí, zapálený, přesvědčivý.
„Být gaulistou, znamená být revolucionářem!“ proklamuje. Už tehdy neváhal obratně míchat žánry…
Jeho gesta, jeho verva nadchly a magnetizovaly publikum, které obvykle pokojně pochrupávalo. Proslov, při kterém propotil košili, je přivedl do extáze!
„Star is born“ a Nicolas Sarkozy poprvé ochutnal závrať moci slov a ovace.
-Na cestě za slávou
Ve dvaceti osmi letech Nicolas Sarkozy dosedl do křesla starosty ve městě Neuilly sur Seine: bravourní kousek, odveta za pohrdání dítětem, jehož rodiče se rozvedli v době, kdy katolická víra a její zákony řídily život společnosti, odveta za přehlížení adolecentek, pro které nebyl dostatečně dobrou partií, odveta za léta ponížení v druhořadém údělu střední vrstvy v ráji milionářů. Potomek Rastignaca bohatce za jejich bohatství nekritizuje, netouží pro revolučním zvratu, touží se jim podobat, touží být jejich přítelem a je konečně jedním z nich, ne snad kontem v bance, ale mocí, kterou získal. Maminka André Mallah-Sarkozy je dojata…
Až do poloviny devadesátých let se kariéra Nicolase Sarkozyho odvíjela bez problémů, step by step: poslanec, ministr, vládní mluvčí, ale v kampani do prezidentských voleb roku 1995 opustil svého dosavadního šampióna Jacquesa Chiraca a vsadil na nového koně, dlouholetého Chiracova přítele, ministerského předsedu Edouarda Balladura. Špatný kůň. Chirac se stal novým prezidentem, Sarkozy a jemu podobní „zrádci“ upadli v nemilost a uzavřel se jim přístup do Elysejského paláce a do ministerských funkcí. Nadešlo dlouhé období, kdy je Nicolas Sarkozy odstrčen z centra na okraj francouzského politického dění….
Až teprve v roce 2002, po znovuzvolení do prezidentské funkce a po vítězství pravice v parlamentních volbách, Jacques Chirac odpustil Sarkozymu jeho nevěru. V sedmačtyřiceti letech si Sarkozy dělal ambice na místo premiéra, ale stárnoucí prezident mu nabídl vysoce exponovanou funkci ministra vnitra. Je to tak trochu past, centrální problematikou volební kampaně byla bezpečnost, ale nový ministr (frustrovaný příliš dlouhou nečinností) se do funkce vrhl po hlavě a pokud ho snad někdo doposud ve Francii neznal, mohl se s ním v příštích téměř pěti letech do nejmenších podrobností seznámit.
Každý den v akci: konference, schůze, návštěvy terénu, setkání s policisty anebo s obyvateli. Ministr je zboží, které se dobře prodává, televizní kamery ho doprovázejí na každém kroku a oblíbenec médií nedokáže skrýt potěšení ze zájmu, který vzbuzuje. Srší bonmoty, jednoduchými pravdami, statistikami, dopouští se prvních slovních úletů a jak v socialistickém hospodářství, naplánuje snížení kriminality: policisté vyplňují kolonky a snaží se vejít do stanovených procent. Sarkozy miluje statistiky…
-Civilní válka
Od padesátých let, kdy se do Francie hrnula levná pracovní síla ze severní Afriky, přistěhovalci se začali usazovat v nově vybudovaných předměstských satelitech. S koncem ekonomického rozkvětu se betonové komplexy pomalu, ale jistě proměnily v zóny s vysokou nezaměstnaností. Ani pravice ani levice nedokázaly zastavit postupnou degradaci situace a nabídnout něco jiného než plané sliby. Nicolas Sarkozy, ministr vnitra pravicové vlády, nemohl přislíbit obnovu anebo práci, ale ze své pozice garanta bezpečnosti občanů se zadušoval, že vyřeší problémy gangů, drog, necivilnosti a se slovníkem jemu vlastním na problémy zaútočil. V červnu roku 2005 v La Courneve použil jména čistíciho přístroje „kärcher“, za jehož pomoci vypucuje předměstí od nekalých elementů, a 25. října v odpověď jedné obyvatelce v Argenteuil se dopustil věty: „Chcete abych vás zbavil té lůzy? Zbavíme vás té lůzy!“
Od dva dny později v Clichy sous Bois nedaleko od Paříže, tři mládenci ve věku od patnácti do sedmnácti let pronikli na pozemek společnosti „Electricité de France“, kde se chtěli schovat v elektrické rozvodně. Byli podezřelí z krádeže na místním staveništi a měli policii v patách. Dva byli na místě zabiti elektrickým proudem, třetí vyvázl s těžkými popáleninami. Nikdy nebylo potvrzeno, že by měli s krádeží na staveništi co do činění. Nicméně bez toho, že by očekával výsledek oficiálního vyšetření případu, ministr vnitra druhý den po incidentu podal svoji verzi: policie mladíky nepronásledovala, na jejich smrti nemá žádný podíl. Basta, není o čem debatovat.
Brutalita, se kterou zareagoval způsobila první nepokoje v Clichy.
Ale namísto o pokus ke sklidnění situace, ministr přilíval slovní olej do ohně a neváhal v televizním vystoupení znovu tvrdohlavě opakovat: “Když říkám, že jsou to lumpové anebo lůza, tak na tom trvám a podepíšu to!“ Silná slova, která byla namířena proti kriminálním živlům, ale spojení předměstí – vyčistit předměstí karcherem anebo lůza, excesivní výrazy, zůstaly v žaludku nejednoho občana a hlavně, a bez ohledu na věk, obyvatel předměstských čtvrtí.
Ministr přislíbil, že nebude tolerovat paralelní ekonomii a nikoho, kdo se živí prodejem drog. „Neústupnosti je v podobných situacích potřeba, ale předměstí považuje prohlášení za vyhlášení války,“ poznamenal novinář Jean Francois Achilly.
Na předměstích vzplanuly první automobily, v noci se čtvrti proměnily v bojová pole, kde soupeřily skupinky mladíků s CRS (speciální pořádková policie). Kameny proti pendrekům. Po nočním nebi hromozily motory policejních vrtulníků, pátrací světlomety bloudily po ulicích a potemnělých oknech. Po ránu obyvatelé s nevyspalými kruhy pod očima objevovali ulice pokryté prázdnými patronami od slzného plynu, ohořelé kostry automobilů a vyrabované obchody.
Vlna se valila z předměstí na předměstí, americká televizní společnost CNN hovořila o „civilní válce“, specialisté se předháněli v analýze situace, extrémní pravice si gratulovala k bystrozrakým předpovědím o neschopnosti populace původem z emigrace začlenit se do francouzské společnosti a o neschopnosti Nicolase Sarkozyho vyřešit problematiku kriminality, v amalgamu emigrace=kriminalita. Nepokoje neměly ani vůdce, ani společné požadavky. Televizní kamery, každodenní reportáže z předměstí rozpoutaly soutěž: „Kdo lépe a kdo více“. Sněhová koule nabalovala jedno předměstí za druhým, debilita jedněch v odpověď na hloupost druhých. Do předměstí jsme se odvažovali jen do západu slunce a mládež, kterou jsme potkávali plivala hořká slova na ministrovu adresu.
“Považuje nás za auťáky, chce nás vyčistit karcherem,“ rozesmál mě asi devítiletý chlapeček. Nové slovo do dětského slovníku.
Za tři týdny nepokojů bylo podpáleno více než deset tisíc automobilů, několik škol a školek lehlo popelem, lokály asociací byly zvandalizovány, desítky mladíků uvězněny a brzy propuštěny. Nicolas Sarkozy předvedl hlubokou nekompetentnost řešení kritické situace. Oheń sám od sebe uhasl.
-Francie je nemocná
Rok po zvolení Nicolase Sarkozyho Emmanuel Todd, přední francouzský intelektuál, napsal: „Pokud Sarkozy existuje jako sociální a historický fenomén, musíme přiznat, že se osoba nedostala na vrchol státu navzdory intelektuálním a morálním nedostatkům, ale díky jim.“ A hořce konstatoval : „Tento prezident je důkazem, že Francie je nemocná.“
Vulgarita a snadné slogany jako „Pracovat více, vydělat více“ našly ozvěnu v uších voličů extrémní pravice? Těsně před prezidentskými volbami v květnu roku 2007, Nicolas Sarkozy neváhal převzít argumentaci Le Penovi Národní fronty: „Už je toho dost mít stále pocit, že se musíme omlouvat za to, že jsme Francouzi a jen tak mimochodem, pokud to někomu vadí být ve Francii, říkám to s úsměvem, ale rozhodně, ať neváhá opustit zemi, kterou nemá rád.“
„Způsob komunikace, která vypadá jako volutaristická, která ale překračuje hranice,“ myslí si Julien Dray, socialistický předák. Novinář Jean-François Achilli, který doprovázel Nicolase Sarkozyho na cestách prezidentské kampaně, je přesvědčen, že způsob, kterým se ministr vyjadřoval, ho přiblížil populárním vrstvám, voličům, kteří se s odchodem francouzské komunistické strany z centra politické scény, vrhli do náručí extremní pravice. Ve volbách roku 2007 se Sarkozymu povedl mistrovský kousek: hold up jedné části příznivců Jean Marie Le Pena, pro které „se stal ztělesněním autority, moderní francouzské odvahy, pracovního úsilí, sebeuplatnění.“ (Jean-François Achilli)
Přes padesát procent voličů se vyslovilo pro pravicového politika. I když si myslím, že přes vynikající kampaň a vynikající slogan „Pracovat více, vydělat více“, který svedl nejednoho občana, nemalým problémem levice a důvodem prohry byla také její kandidátka: Segolene Royal….(viz článek Segolen Royal)
-Prvotní hřích
„Fouquet‘s », restaurace na Champs Elysées, známá pro své honosné salónky, pro svou terasu, kde je stejně dobře vidět jako být viděn, pro svou slavnostní večeři laureátů Cézarů, cen francouzské kinematografie. Místo zavání snobismem.
5. května 2007 po osmé hodině večerní, kdy televizní diváci objevili na obrazovkách portrét muže, který bude po pět let hlavou jejich státu, Nicolas Sarkozy si v restauraci „Fouquet‘s » připil na vítězství s dlouholetými přáteli, s několika milionáři anebo multimilionáři: s Martinem Bouyguem, Vincentem Bolloré, Jean-Lucem Lagardèrem, Henri Progliem; s bosy předních francouzských společností. Na náměstí Trocadero čekal nadšený lid, který Nicolase Sarkozyho pozvedl do nejvyšší funkce.
Večeře ve „Fouquet‘s » a krátká dovolená, kterou si Sarkozy dopřál na Palomě, luxusní jachtě propůjčené velkoryse a zdarma francouzským businessmanem Vincentem Bolloré: sedmnáct členů posádky, sedm kabin, karaoké, jakuzzi, (pokud by se vám zachtělo, k pronajmutí mezi 170 a 200 tisíci eur za týden), spečetila podezření z koluze zájmů nového prezidenta a kapitálu. Prezident boháčů: etiketa, které se Nicolas Sarkozy nikdy nezbavil.
– Casse-toi, pauv‘ con !
„Vzpomínám si, že několik dnů před jeho zvolení do prezidentské funkce jsem se musel držet, abych nevybuchl smíchy,“ vypráví ve své knize novinář Franz Oliver Giesbert. „Sarkozy: Nedávno na jednom z předměstí se ke mně přiblížili dva mladíci… tvářili se výhružně. Tak jsem jim řekl: Jen si něco zkuste, chlapci, uvidíte, s radostí vám rozbiju hubu!“ A muž, který se měl brzy stát prezidentem, pokračoval: Byla tam spousta televizních kamer a novinářů a aby nemohli číst ze rtů, co říkám, sklonil jsem hlavu. A víš ty co, mladíci odpráskli!“
V zemi, která je hrdá na svůj jazyk a kulturní tradici, Sarkozy nepřestával užívat květnatého slovníku trhovkyně a podržel si manýry adolescenta, který s rukami v kapsách a s vystrčenou bradou popichuje dospělého, který by mu snad chtěl dělat morálku. Nicolas Sarkozy musí mít mít poslední slovo v situacích, kdy předchozí prezidenti simulovali hluchotu anebo s humorem odpálili agresivitu nespokojených občanů. Jacques Chirac vesele potřásal pravicí muže, který mu vynadal do volů.
„Těší mě, jmenuji se Jacques Chirac.“
« Casse-toi, pauv‘ con ! » Odpráskni, kreténe! Vhodil Sarkozy do tváře jednoho z návštěvníků zemědělského veletrhu, který s „Nesahej na mě, ušpiníš mě,“ odmítl napřaženou prezidentovu ruku. Kamery a mikrofóny nebyly daleko a reakce: „Odpráskni kreténe“, rychle cirkulovala na internetu.
« Casse-toi, pauv‘ con ! », pokřikovaly na sebe děti.
« Casse-toi, pauv‘ con ! » nápis na tričkách.
« Casse-toi, pauv‘ con ! » hlásaly plakáty na adresu Ben Alího v revolučním Tunisku.
….Prezident bohatých dlouho nedokázal svléci uniformu ministra vnitra a vklouznout do prezidentského kvádra: příliš nervní, všudypřítomný, dveře do Elysejské paláce otevřeny černé kronice, nedostatečně nad věcí.
Na sumitu G8 v německém Hailigendamu, měsíc po prezidentských volbách, závěrečná tisková konference uvrhla zahraniční novináře v přesvědčení, že nová hlava francouzského státu přehnala ochutnávání alkoholu a dorazila na schůzku s novináři pod obraz. Sarkozymu alkohol nic neříká, byl pouze nadšeně spokojený anebo spokojeně nadšený, že se ocitl na prvních stránkách světových médií, po boku vůdců světových velmocí… zahraničí se podivilo, Francouzi pocítili rozpaky.
-Krize
První rok v prezidentské funkci Nicolas Sarkozy podepsal řadu liberálních zákonů včetně „daňového štítu“, který zabraňoval vyšší než padesáti procentní zdanění příjmů. Francoužští občané si nemohou stěžovat, že by nebyli předem upozorněni, Nicolas Sarkozy pouze plnil své předvolební sliby.
Ekonomická krize, která vypukla koncem roku 2008, vrhla Spojené státy do ekonomického marasmu, otřásla základy Evropské unie a zamávala s vírou v blahodárnost finančního kapitalismu. Evropské státy, které po dlouhou dobu žily nad prostředky, byly donuceny sáhnout k úsporným opatřením, především ve státním sektoru. Nicméně, podle francouzského veřejného mínění, všechny sociální vrstvy by se měly spolupodílet na národním úsilí, které směřuje k očištění státních financí. Všechny vrstvy, včetně těch nejbohatších, ale kámen úrazu, prezident se neměl k zrušení daňových ulehčení, která udělil těm nejmovitějším a odsouhlasil zrušení „daňového štítu“ teprve v roce 2011. Příliš pozdě… Francouzi se upevnili v přesvědčení, že Nicolas Sarkozy ochraňuje ne zájmy občanů, ale hlavně zájmy svých přátel milionářů.
Pravda, prezident se zasloužil o tvorbu G20 a byl mezinárodně aktivní. Jak trvdí F.G. Giesbert: „Nicolas Sarkozy nebyl v období krize triviálním politikem. Nachází řešení, často explozivní a obhajuje je se zápalem a s autoritou,“ ale prezident nebyl v krizi osamocený a historie pozapomněla úlohu tehdejšího britského premiéra Gordona Browna, prvodřídního ekonomistu, anebo Jean-Clauda Trichet, tehdejšího prezidenta Evropské banky, kteří prezidentovi dodali „základní elementy jeho stratégie.“ (F.O.Giesbert)
Od sumitu G20 k sumitu G20 Sarkozymu narůstají křídla a ego.
„Po mezinárodních úspěších se stal svým vlastním zrcadlem, fascinovaný svým vlastním géniem.“ (F.O.Giesbert)
-Prezident má vždycky pravdu…
Přestal naslouchat radám svého okolí. Přestal vidět realitu a rozhodl se podpořit kandidaturu svého syna – Jean Sarkozy je v té době studentem druhého ročníku práv – do čela veřejnoprávní agentury EPAD, která řídí rozvoj pařížské obchodní čtvrti La Défense, na předměstí Paříže s 150 000 zaměstnanci a sídly předních francouzských a zahraničních společností. Třiadvacetiletý Sarkozyho syn dostane přezdívku „princ Jean“, veřejné mínění je pobouřeno, prezident obviněn z nepotismu a Jean se musí s džobem rozloučit.
Prezident vynikal v sáhodlouhých monologech na adresu politických protivníků a vůbec všech, kteří si dovolili kritizovat jeho politiku a pokud je nezesměšňoval, obviňoval je z neschopnosti. Postupem času si proti sobě poštval nejrůznější profesionální a sociální vrstvy společnosti a uspěl mezi sebou rozeštvat státní a privátní sektor, policisty a soudce, zaměstnané a nezaměstnané, důchodce a mládež… Syn přistěhovalce nepřestával argumentovat příliš velkým počtem emigrantů, hlavně těch z druhé strany Středozemního moře. Politický život se proměnil v hysterický kolotoč. Prezident byl známý svými krizemi, neváhal zvednout telefon a opřít se do jednoho z šéfů státních podniků, případně ministra: telefonáty mezi nadávkami a vulgaritou. Bývalý ministr Azouz Begag dodnes nechápavě potřásá hlavou, když si vzpomene na Sarkozyho: „Když mluvím, drž hubu.“
Každá nová nešťastná událost vyvolávala bojové projevy, válečný slovník a opatření a nové zákony, které se hromadily na programu francouzských zákonodárců.
„Chová se jako avokát. Když se zmocní případu, skvěle a energicky ho obhajuje, ale nespojí ho s případem, který obhajuje dnes, který bude obhajovat zítra, a který obhajoval včera.“ (Pascal Boniface : Sarkozy n’a pas une conception d’ensemble du rôle de la France, L’Humanité, 6 avril 2012)
I když se časem sklidnil, přestal trhat rameny, přestal s úšklebky, které dodávaly inspiraci humoristickým skečům, přestal předvádět svůj soukromý život a své soukromé problémy, a i když obohatil svůj slovník, i když se ponořil do literatury a začal citovat klasiky, i když zahájil několik důležitých reform, Nicolas Sarkozy dosáhl v dubnu roku 2010 národního rekordu v nepopulárnosti: 72% Francouzů vyjádřilo nespokojenost s hlavou státu. Prezidentské volby v květnu letošního roku tak byly vyjádřením odporu většiny francouzských voličů, která ani ne tak volila pro socialistického kandidáta, jako proti nenáviděnému prezidentovi.
1)Sarkozy v 18, 20 a 23 letechhttp://archives-lepost.huffingtonpost.fr/article/2009/11/03/1772948_nicolas-sarkozy-a-eu-aussi-23-ans.html