-Alžírsko, naše blaho
Bývalé francouzské obyvatele Alžírska jsem si představovala jako mrzuté, netolerantní a fašizující obránce francouzské kolonizace, se kterými je lépe nediskutovat, ale paní Suzy není antipatická. Vysoká, statná šedesátnice s rozcuchaným drdólem odvíjí ve vřelém jižním přízvuku osudy potomků prvních kolonizátorů. Rodina žila ve městě Tlemcen na osmdesát kilometrů od hranic s Marokem, na náhorní plošině osázené vinicemi, ovocnými sady, olivovými háji, zeleninovými zahradami. V albumu fotografií předků se ztrácíme někde v polovině devatenáctého století: generace za generací, babičky a dědečkové, prababičky a pradědečkové, prapra… ve svatebních šatech, v kostele, na slavnostech, s potomky v náručí.
Ve městě Perpiganu, v bytě Suzyných rodičů, je starobylá věž města Tlemcen vystavena v nekonečné řadě více méně uměleckých variant. Vzpomínka na ztracený ráj je všudypřítoná. Maminka, bývalá učitelka, rovná jako pravítko, s lehkým záchvěvem v koutku úst tvrdí: “V té době jsme byli Alžířané a ve škole, kde jsem učila, byla většina žáků muslimského vyznání.”
Nemám důvodu bývalé učitelce nevěřit: v JEJÍ škole byla většina dětí muslimského vyznání. Historická pravda je jiná. Oficiální statistiky té doby potvrzují, že vzdělávání dětí domorodců pokulhávalo za vzděláváním dětí Evropanů: na počátku války za nezávislost (rok 1954) devadesát sedm procent malých Evropanů a pouhých deset procent alžírských dětí prošlo povinnou školní docházkou! Ale tak už to chodí s bývalými francouzskými obyvateli Alžírska: ve většině jim schází dobrá vůle přiznat chyby, kterých se kolonizace dopustila a vidět realitu v jejím celku.
Otec toho moc nenamluví. Ze šviháka, který na černobílé fotografii vytáčí na tanečním parketu svoji mladou ženu, zbyla jen shrbená troska na prahu smrti. Bývalý inženýr ve společnosti British Petroleum pokyvuje hlavou v rytmu vyprávění, když mu náhle v očích zazáří světýlko radosti: „A hrával jsem na klarinet.“
Učitelka se netrpělivě utrhla: „To sem nepleť.“
„Alžírsko bylo naše blaho. Žili jsme tam jedni s druhými. Slavili jsme společně svátky. Tlemcen bylo kulturní město, chodili jsme do divadla, vedli jsme existenci obyčejných lidí. Nebyli jsme žádní vykořisťovatelé. A pak přišla válka. To je bolestná vzpomínka,“ povzdechla Suzy. „Čas od času z dálky doléhaly výbuchy granátů, detonace, střelba zbraní. Nahánělo nám to strach. Ve dne muži chodili za prací a v noci se střídali na hlídkách.“
Alžírsko je jejich “vlast”, kterou brání se zbraní v ruce až do roku 1962, do podepsání dohod v Evianu, dohod o nezávislosti 1), které nastolily ukončení palby, vyhlásily amnestii, ustanovily referendum o sebeurčení a zajistily evropským obyvatelům možnost zůstat na území nového státu.
“Nepředstavovali jsme si, že bychom měli odejít. Dohoda v Evianu stipulovala lhůtu tří let, v průběhu které jsme se mohli rozhodnout, zda zůstaneme anebo odejdeme.”
Ale zášť vůči okupantovi je příliš silná a Alžířané se mstí za desetiletí pokoření: útoky, střety, násilí a vraždy jsou na denním pořádku. Francouzská armáda vyklízí pozice a evropští obyvatelé se táhnou v jejich stopách jako rackové za rybářskou lodí.
Suzy bylo v roce 1962 osm let. Oči se zalijí slzami, hlas se rozechvěje, když popisuje útěk z Alžírska: “V několika hodinách… ve dvou hodinách jsme zbalili do dvou kufrů to nejpotřebnější… zamkli jsme dveře na klíč a klíč jsme svěřili bývalým zaměstnancům… a nikdy jsme se nevrátili. Život se zastavil.”
Nastala anabáze v zemi, kterou neznali a která nebyla připravena na příliv emigrantů. Několik měsíců v Le Havru, smutném přístavu na pobřeží La Manchského průlivu. Říká se jim posměšně “černé nohy“, snad pro černé lakované střevíce mužů, a ve Francii je nikdo nečeká, ve Francii nejsou vítáni.
Závist, pomluvy, špatné svědomí… Ne všichni příchozí z Alžírska byli latifudisti, ne všichni vlastnili vily na výšinách Alžíru. Kolonizace v Alžírsku byla kolonizací osidlovací a všechny sociální vrstvy byly zastoupeny, nejen boháči a prospěcháři, ale i proletariát a řemeslníci, drobní obchodníci a drobní úředníci…. Svědkové krutých a zaslepených pomst na alžírském území, všechen ten lid se cítil zavržen: armáda je neochránila, vláda je opustila, veřejné mínění jimi pohrdalo. Pomalu, ale jistě se “Alžířané” uzavřeli do okruhu spolků, ve kterých nalezli společné vzpomínky, nostalgii, touhu po pomstě a omílali myšlenku o pozitivním přínosu jejich přítomnosti na alžírském území.
“Je nespravedlivé tvrdit, že koloniální systém byl nespravedlivý,” tvrdí Suzy.
V Perpiganu, na jihu Francie, žije početná komunita bývalých kolónů. Komunita aktivní, zapojená do lokální politiky, orientovaná na pravici a často na extremní pravici. Její projevy jsou ve většině času plné hněvu a zášti vůči novému Alžírsku, vůči generálovi de Gaullovi, který dohody v Evianu podepsal, vůči všem politikům, kteří projevují rozpaky nad koloniální minulostí.
Suzy se zasloužila o postavení “zdi obětí”, do které jsou vepsány jména zavražděných anebo pohřešovaných z doby alžírské války. Hroby zůstaly na druhé straně Středozemního moře, vrazi nebyli potrestáni. Jiným, z pohledu “černých nohou”, neméně chvalitebných skutkem, bylo založení a otevření „Centra dokumentace Francouzů z Alžírska“ s knihovnou, archivem a muzeem. Radnice dodala zdarma nádhernou budovu bývalého kláštera a platí dva zaměstnance – silná loby černých nohou disponuje značnou hlasovací silou, tak proč jim nepomoci?
Do muzea se davy nehrnou, jen někdy unavené šoupání nohou tesklivých stařečků a stařenek, skupinky „černých noh“, zaplní prázdné prostory.
“Podívejte se kolik silnic, železnic, nemocnic, škol bylo v době kolonizace v Alžírsku postaveno,” usmívá se šibalsky jeden z návštěvníků, ale zapomněl dodat anebo nechce přiznat, případně neví, že Francie roku 1830 byla převážně agrární a řemeslná, gramotnost dosahovala 43 procent, první železniční dráha byla ve Francii uvedena do provozu v roce 1827 a povinná školní docházka byla uzákoněna v roce 1882! V počátku kolonizační éry se životní úroveň francouzského a alžírského plebejce pravděpodobně příliš nelišila a infrastruktury byly ve Francii jen o málo vyvinutější. Industriální rozvoj druhé poloviny devatenáctého století se alžírských domorodců dotkl jen okrajově, platili sice jeho cenu, ale byli z něj ve valné většině vyloučeni. Materiální pokrok ? „Co na tom,“ tvrdil s humorem Ferhat Abbas, jeden z otců alžírské nezávislosti, „že jsou domácnosti vybaveny elektřinou, když se nejedná o tvou domácnost.“
Ukořistění půdy, hromadné vystěhování obyvatelstva, vyvlastnění majetků, narušení tradičních společenských systémů… odvrácená strana kolonizace, o které černé nohy nerady slyší.
V roce 1962 za sebou kolonizátoři zanechali 2,5 miliónů (!) hektarů kvalitní půdy, zatímco v roce 1830 nevlastnili ani jeden.*)
Ne všichni byli vykořisťovatelé… Matka spisovatele, nositele Nobelovy ceny za literaturu, Alberta Camuse, který se narodil v Alžírsku, byla negramotná posluhovačka, ale jen málokteří pochopili, že i když bylo Alžírsko jejich rodnou zemí, („ Vytrhli nás z naší rodné země,“ říká Suzy) nebyla to jejich země.
Jejich rodná země ? Kolik kolonizátorů bojovalo za plná občanská práva pro domorodce? Kolik se jich podivovalo nad nespravedlností jejich statutu ? Hrstka. Ostatní, většina, si libovali v pocitu nadřazenosti francouzského ducha.
Alexis de Tocqueville (1805-1859) politik, který hájil osobní svobodu a egalitarismus, v roce 1837 v « Dopise o Alžírsku » píše : « Je nutné si uvědomit, že silný a civilizovaný národ jako je náš, má pouhým faktem nadřazenosti svého osvícenství téměř nepřemožitelný účinek na malé barbarské kmeny. Abychom je přinutili se k němu připojit, stačí s nimi navázat trvalé vztahy.”
Světoznámý spisovatel Victor Hugo šel ještě dale (1802 – 1885): ”Výuka národů má dva stupně: kolonizaci a civilizaci. Anglie a Rusko kolonizují svět barbarů. Francie civilizuje svět. »
A neméně známý politik a humanista Julles Ferry (1832-1893), neváhal prohlásit: “Deklarace lidských práv a Ústava nemají v koloniích smyslu. “ 2)
-Jak Francie ke kolonii přišla
Podle všeobecně rozšířené legendy, záminkou první francouzské vojenské výpravy do Alžírska a okupace Alžíru byla „rána vějířem“ anebo rána „plácačkou na mouchy“. Regent města Alžíru Hussein ji v roce 1827 uštědřil francouzskému konzulovi Devalovi který arogantně prohlásil, že Francie nehodlá zaplatit dodávku pšenice zakoupené v Alžírsku v roce 1789 k pokrytí potřeb Bonapartovy výpravy do Egypta.
Většina historiků tvrdí, že tváří v tvář neustávající revoltě Parlamentu, tehdejší francouzský král Karel X. (1757 – 1836) toužil po upevnění pochroumané politické a následně i vojenské prestiže, kterou mu měla operace v Alžírsku přinést, ale nebohý panovník se z vojenské slávy dlouho netěšil. Měsíc po vylodění francouzských jednotek ho smetla revoluce a skončil s rodinou v exilu na Pražském hradě.
Příčinou výpravy byl pravděpodobně také fakt, že Středozemní moře bylo zamořeno piráty, Alžír byl hnízdem korzárů, jedním z hlavních center obchodu s otroky a Francie stejně jako Holandsko, Anglie, Španělsko a Spojené státy si nepřály nic jiného, než zajistit bezpečnost obchodních lodí.
A v neposlední řadě: “Zaútočit na Alžír znamenalo kromě jiného i vypudit osmanského okupanta a zviklat příliš silné impérium. Francouzi byli připraveni, ostatní evropské velmoci souhlasily.”*)
V říjnu roku 1827 Francie zahájila námořní blokus a o tři roky později se francouzská vojska vylodila na poloostrovu Sidi Ferrouch na třicet kilometrů od Alžíru. “Vylodění 14. června 1830 více než třiceti pěti tisíců mužů v Sidi Ferruch se spíše jevilo jako nová “policejní operace (…) “ *)
Ale co s Alžírskem? Francouzská vláda neměla dlouhodobý okupační anebo kolonizační program. V očekávání řešení, Francie se spokojila s relativně omezenou okupací strategických měst na pobřeží. Vojáci v malých, roztroušených posádkách si krátí čas jak mohou a až do roku 1839 vládne relativní klid. Teprve s porušením mírové smlouvy „El Kerma“ a s ofenzívou émira Abd el Kadera se země pomalu, ale jistě noří do nekonečných potyček a povstání. Francie nastolí politiku spálené země.
Ukázkou, jak si Francie pacifikaci země představovala, jsou poznámky generála Bugeauda, který byl v letech 1840 – 1848 generálním guvernérem Alžíru: “Podrobte se Francii a nic se vám nestane. V opačném případě vniknu do vašich hor, vypálím vaše vesnice a vaše sklizně, podřežu vaše ovocné stromy a v tomto případě to bude vaše chyba.“*)
Jinde generál myšlenku rozvíjí: „S Araby uděláme krátký proces: odebereme zdroje, které jim země dodává. Jděte a zničte jejich pšeničná a ječná pole.“
Následují razie a masakry jako “vykouření” muslimů, kteří se uchylují před vojenskými jednotkami do jeskyní. Podle záznamu francouzského generálního štábu, v pohoří Dahra na západu země, několik stovek mužů, žen a dětí bylo udušeno kouřem z ohně, který francoužští vojáci rozdělali u vchodu do jeskyně. Domorodci prý odmítli podmínky kapitulace. *)
“Teror se stal hlavní zbrani armády: únosy, hromadné popravy, vraždy, mučení a znásilnění produkovaly strach a hrůzu.” *)
V roce 1871 je území více méně „pacifikováno“: « Arabsko-berberské obyvatelstvo zaplatilo vysokou cenu : několik desítek tisíců mrtvých v potyčkách s dobyvatelem a hlavně v hladomorech plánovaných vojenskými orgány. » *)
Nově nastolená Republika (1848) se rozhodla pro masivní kolonizaci a asimilaci Alžírska do Francie. Byly vytvořeny tři nové departementy a Alžírsko se stalo plnoprávnou součástí Francie. Ale pouze Francoužští přistěhovalci měli stejná práva jako občané metropole. Na domorodce administrace aplikovala od roku 1865 zvláštní statut. Domorodec je Francouz, ale není francouzský občan, má právo volby pouze do muslimských výborů měststkých rad a nemá přístup k zaměstnání ve státní sféře, podléhá francouzskému právu, ale zákon pro něj připravil výjimky jako kolektivní pokuty, potrestání neuctivého aktu, zákaz opuštění obce bez povolení atd, atd.
Ani Francouzi ani cizinci: jsou střídavě domorodci, francouzské subjekty, francoužští muslimové z Alžírska. Postupně obdrželi právo volby do místních úřadů a dobojovali se přístupu do veřejných funkcí, ale reforma všeobecného volebního práva a jeho přisouzení Alžírským muslimům, kterou francouzské vlády zahájily po druhé světové válce, přišla pozdě.
-Atlantická charta
Navzdory pacifikaci, po celou dobu kolonizace nepřestávají v Alžírsku propukávat místní, rychle a krvavě potlačované revolty, ale teprve od třicátých let minulého století se začaly ozývat hlasy, které volaly po nezávislosti. V průběhu druhé světové války, s přijetím takzvané Atlantické charty, která v bodě tři prohlašuje, že americký prezident Roosevelt a britský premiér Churchil: « Respektují právo všech národů zvolit si vládní formu, v níž chtějí žít, a přejí si, aby svrchovaná práva a samostatnost vlády byly vráceny těm, kteří jich byli násilím zbaveni,» Alžířané našli potvrzení jejich přirozeného práva na nezávislost a byli přesvědčeni, že jí po konci války budou moci dosáhnout politickou cestou, ale události v Setifu a Gulmě rychle spláchly jejich optimismus.
-Setif a Gulma
Od 7. května se světem šíří zpráva o kapitulaci Německa a Evropou zní zvony vítězství, ale v Alžírsku je situace napjatá. Přes sto třicet tisíc Alžířanů bojovalo po boku Francouzů, podílelo se na osvobození Evropy a Francie. Proč by i oni neměli právo na osvobození? Oslava konce války se v Alžírsku promění v krveprolití.
„Ať žije Atlantická charta“, „Ať žije svobodné a nezávislé Alžírsko“, skandovali Alžířané v ulicích měst.
V Setifu policie odstřelila mladého muslima, který vytáhl alžírskou vlajku a starostu města, který chtěl mladíka chránit. Dav demonstrantů se pomstí na civilistech. Devadesát pět Evropanů bylo zavražděno a odpověď na sebe nenechala čekat…. děla a kulomety, letecká bombardování: mezi patnácti a dvaceti tisíci Alžířanů padlo za oběť represi. Frustrace je monumentální, politická cesta je zahrazena nepřekročitelnou hromadou mrtvol: argument pro radikální elementy, které povýšily Setif-Kherratu a Gulmu na symbol odboje proti kolonizátorovi.
Několik poválečných ústupků francouzské vlády situaci nezachránilo a začátkem padesátých let byla jednání mezi alžírskými demokraty a Francii na mrtvém bodě.
-Události
V noci 1. listopadu 1954 otřásla Alžírskem vlna atentátů. Nově vytvořená Fronta národního osvobození (FLN) zavrhuje jakýkoliv kompromis: jediným prostředkem, jak dosáhnout konečné nezávislosti, je ozbrojený boj a terčem útoků jsou symboly státní moci na území francouzské kolonie: státní a administrativní budovy.
Ale válka, která ještě nenese jméno války a v oficiálních projevech se nazývá byrokraticky neutrálním výrazem „události“3), špinavá válka sebou brzy přinese i atentáty na vojenské jednotky, policii, civilní obyvatelstvo. O čtyři roky později, 25. srpna roku 1958, Francouzi s ohromením zjistí, že během noci FLN spáchalo v metropoli sérii útoků. Válka překročila Středozemní moře. Osvobozenecké hnutí našlo úrodnou půdu v provizorních koloniích na okrajích měst a společnosti, mezi 200 až 300 tisíci emigrantů, mezi chudinou, která zastává nejtěžší a nejméně zisková zaměstnání.
Francouzská vláda se zcela oprávněně obávala kontroly FLN nad alžírskou emigrací v metropoli a rozhodla se vytvořit speciální sociální úřad, který měl oficiálně poskytovat emigrantům služby, ale neoficiálně Alžířany špiónoval.
V hlavním městě je v roce 1958 jmenován do funkce policejního prefekta Maurice Papon 4). Bývalý generální tajemník prokuratury v Gironde, který odsouhlasil v průběhu okupace deportaci židovských rodin do koncentračních táborů, nastolil v Paříži silně represivní metody: « svévolné prohlídky, zatčení, uvěznění, násilí, mučení jednotlivců, často náhodně vybraných. » *)
Systém stíhá a trestá nejen Alžířany zapojené do ozbrojeného boje, ale hlavně slouží k odrazení těch, kteří by se do něj snad chtěli zapojit. Život se stal nesnesitelným pro všechny. Na podzim roku 1961 je pro Ažířany stanoven zákaz nočního vycházení. Projednou se FLN rozhodne pro pokojnou protestní akci. Demonstrace desítky tisíců mužů a žen, kteří ve Francii žijí, pracují a obohacují místní ekonomiii má být dostatečným argumentem. Zbraně jsou organizátory zakázány, provokace rovněž.
17. byla neděle a Alžířané ve svátečních šatech se s pocitem náhle nabyté svobody hrnuli z předměstí do hlavního města. Policie si brousila zuby. Několik dnů před demonstrací, u příležitosti pohřbu kolegů zabitých v útoku FLN, Maurice Papon prohlásil : « Za jednu ránu jich dáme deset. » 5)
Policejní jednotky si slova vzaly za své. V ulicích Paříže se před zraky obyvatelstva rozpoutala honba na Araba. Svědkové bezmocně přihlíželi bestiálnímu násilí : ránám pendreků, ránám pažbami zbraní, kopancům, o fackách nemluvě. Policisté mlátili, mlátili, mlátili. Ulice se zaplnily těly bez dechu a řeka Seina po několik dnů vyvrhovala těla bez života. Alžířané se nebránili. Černobílé fotografie a dvanáct minut zpráv belgické televize ukazují zakrvácené tváře, výrazy štvané zvěře, strach a bolest. Z třiceti tisíců demonstrantů jich bylo jedenáct tisíc zatčeno, zavřeno po tři, čtyři dny do provizorních vězení ve Veletržním paláci u bran hlavního města anebo do stadiónu Coubertin – bez vody, bez jídla, bez první pomoci zraněným. Následovala masivní vyhoštění. Oficiální statistiky hovoří o třech mrtvých a sedmdesáti dvou zraněných. Podle svědectví jednoho policisty : « Oficiální čísla lžou. Podle informací, které mi dali, šlo o stovku mrtvých. » 5)
Policejní archivy zůstaly uzavřeny a až do počátku devadesátých let zapomnění všechno pohltilo.
-Mehdi
Hovořili doma o tragických událostech 17. října? Pravděpodobně ano, ale jen za zavřenými dveřmi a šeptem. Hlavně moc nevířit vodu, držet hubu a krok. Alžírsko dobylo svobody, ale některé rodiny chtějí ve Francii zůstat. Rodiče pomýšlejí na návrat? Snad jednou až děti dorostou, dostudují, osamostatní se. K čemu otvírat staré rány?
Mehdi Lallaoui se narodil ve Francii a v roce 1961 mu byly čtyři roky.
„Otec se z demonstrace vrátil celý zakrvácený. Protože měl kolo, dorazil na most Neuilly u bran Paříže rychleji než ostatní. Byl mezi těmi, kterým se podařilo most překročit. Ale policie je už čekala. Byli do krve zmláceni. Byl to neznámý Francouz, učitel, který ho zachránil – vidíte, to je taky Republika – schoval ho do kufru automobilu a dovezl ho až k nám domů,“ vypráví Mehdi Lallaoui. „Už po léta ho hledám, abych mu poděkoval.“
Spisovatel, autor dokumentárních pořadů pro francouzskou televizi, Mehdi byl se třemi přáteli u vzniku vzpomínkového obřadu masakru. Léta uplynula, generace přímých svědků pomalu odcházela, učebnice dějepisu se vyhýbaly válce v Alžírsku, natož hovořit o událostech 17. října 1961 v Paříži. Mehdi si vzal do hlavy vytáhnout minulost na světlo: „protože několik přátel mého otce se z demonstrace nevrátilo. Táta o tom nikdy nehovořil. Byla to pro něj mizérie. Nic o čem by se s dětmi mělo mluvit.“
Francouzský stát, pravice anebo levice u moci, se nemá ani k otevření policejních archivů, ani k uznání masakrů. Každoroční obřad na mostě svatého Michala, naproti katedrále Notre Dame, ve stínu policejní prefektůry, shromažďuje více a více účastníků: druhá a třetí generace, děti emigrantů, nevládní organizace, osobnosti kulturního a politického života jako Stephanne Hessel.
Rok za rokem, krok za krokem. V roce 2001, u příležitosti čtyřicátého výročí masakru, starosta Paříže Bertrand Delanoë odhalil na mostě svatého Michala desku „na paměť mnoha Alžířanů, kteří byli 17. října 1961 usmrceni během krvavých represí proti poklidné demonstraci“.
-Deus ex machina
Mehdi a desítka dalších členů výboru pro uznání masakrů 17. října 1961 horlivě diskutovali na rohu náměstí Beauvau a ulice Faubourgh Saint Honoré, několik kroků od vchodu do prezidentského paláce. Přímo před sídlem francouzského prezidenta je zakázáno demonstrovat. Jsme 17. října 2012. Mehdiho ruce a hlas se třesou rozčilením. Je půl čtvrté odpoledne a prezidentská kancelář je odmítá přijmout. Před rokem se kandidát na prezidentskou funkci, F. Hollande, vyslovil pro uznání masakru nevinných Alžířanů, dnes je zvoleným prezidentem a vrata paláce zůstávají zavřená, beze slova.
Jednání k ničemu nevedou. Návrh k přijetí delegace na ministerstvu vnitra namísto v prezidentské kanceláři je pohrdavě odmítnut. Mehdi je vzteky bez sebe a spílá politikům, jejich slibům a jejich nemorálnosti.
Tmavěmodrá limuzína se zatmavenými skly projíždí okolo nás… řidič zpomaluje, znovu se rozjíždí, vrata Elysejského paláce se otvírají a limuzína mizí ve dvoře…
Ráda si představuji, že v limuzíně, která nás minula, se prezident Hollande otázal : « Kdo jsou ti shromáždění lidé ? »
Poradce neví, ale po krátkém telefonickém rozhovoru odpoví. «Dnes je 17. října, výročí masakru Alžířanů v Paříži. »
« Sedmnáctého, už jsme sedmnáctého. Málem bych zapomněl…! »
« Krátké prohlášení ? »
« Dvě, tři, věty ! »
„Něco jako? « 17. října 1961 Alžířané, kteří demonstrovali za právo na nezávislost, byli krvavě potlačeni. Republika přiznává tento fakt. Padesát jedna let po této tragédii vzdávám hold památce obětí. »
Na Paříž dopadal večer, turisté proudili k Notre Damu a na mostě svatého Michala si účastníci vzpomínkového shromáždění padají do náručí. Z reproduktorů zní text prohlášení.
„A co dál?“ zeptala jsem se Mehdiho.
„Co dál? Policie musí zpřístupnit archivy. Kolik Alžířanů bylo zavražděno? Kdo vydal příkazy?“
Historie ještě zdaleka neskončila s historií.
-Nota Bene
Padesát let po konci koloniání války, poprvé v historii vztahů mezi Francií a Alžírskem, v projevu před alžírskými zákonodárci francouzský prezident v prosinci loňského roku uznal, že “po 132 let byl Alžírsku vnucován hluboce nespravedlivý a krutý režim.” A François Hollande dodal: “kolonizace přinesla alžírskému lidu utrpení.”
Alžírsko je mladé. Přes čtyřiceti pěti procentům obyvatelstva je méně než dvacet pět let. Mladá generace je spíše poznamenána temným obdobím války proti Frontě islamistické spásy (1991-2002), krvavými teroristickými útoky islamistů a stejně bezohledně krvavými pomstami armády a policie, než epizodou boje za nezávislost a kolonizací. Arabské jaro bylo v Alžírsku v zárodku potlačeno, tím lépe řekli by někteří, ale frustrace je každodenní stravou mládeže, která trpí chronickou nezaměstnaností, korupcí a sociální nespravedlností.
Ve městě Tlemcenu, které si F. Hollande vybral jako druhou zastávku své oficiální návštěvy v Alžírsku, jsem diskutovala s dvěmi mladými novináři. Nepřejí si nic jiného, než dobré vztahy s Francií. Nenašla jsem u nich ani zrnko nenávisti vůči bývalé koloniální velmoci. Pravděpodobně, stejně jako jeden můj alžírský přítel dobře vědí, že: „Alžírsko válku vyhrálo!“
*) Citace jsou z: „Histoire de l’Algérie à la période coloniale. 1830 – 1962“, édition La Découverte et Barzakh 2012
1) Smlouva byla v Evianu podepsána 18. března 1962
2) Julles Ferry. Citace z Olivier LE COUR GRANDMAISON: „L’assimilation : un mythe républicain ?“
3) pojem „události“ je oficiálně ve Francii užíván až do roku 1999, kdy byl v Národním shromáždění odhlasován zákon, který stanovi kvalifikaci „válka“.
4) Maurice Papon (1910 – 2007) byl odsouzen v roce 1998 za spoluúčast na zločinech proti lidskosti za svou roli v deportaci židů v průběhu druhé světové války.
5) Mehdi LALLAOUI, Agnès DENIS: dokument „Le silence du fleuve“; Mémoires vives production, Point du jour
Film je k vidění: http://www.mediapart.fr/content/le-silence-du-fleuve
Atlantická charta : http://smsjm.vse.cz/wp-content/uploads/2008/10/sp1.pdf