-Kam se poděli teroristi ?
Boj proti terorismu ? Zmizel z novin, vypařil se z televizních obrazovek. Hlavy států a vlád z Kanady, Spojených států, Itálie, Japonska, Ruska, Velké Británie, Německa a Francie, která předsedá letošní G8 a G20, odsunuli v závěrečné deklaraci teroristy a terorismus daleko za solidaritu s Japonskem, za internet, světovou ekonomii, obchod, zelený rozvoj, nukleární bezpečnost, změnu klimatu a jiné… až do kraťoučkých odstavců 81-83. Deklarace jich obsahuje 93 a málokdo má trpělivost ji číst až do konce.….
Stránka desetletí se otočila a na světové scéně se zcela neočekávaně objevily revoluční zázraky v arabském světě. Zvané zázraky, protože jsme donedávna podceňovali touhu arabského občana po svobodě, nedokázali jsme si představit jejich vůli bít se za demokracii, byli v našem podvědomí odsouzeni k živoření v zkorumpovaných diktaturách, které brutálně potlačovaly byť jen minimální projev protestu. Západní svět zavíral oči oficiálně ve jménu principu nevměšování se do vnitřních záležitostí suveréních států a neoficiálně ve jménu ekonomického zájmu.
V proslovu v africkém Cotonou v roce 2006 se kandidát Sarkozy zadušoval, že s jeho zvolením do prezidentské funkce se francouzská zahraniční politika bude odehrávat na vyšší, morální úrovni: „Odmítám pozici Francie, která ostatním dává lekce. Ale stejně odmítám kompromisy, které se týkají našich hodnot. Hodnoty jako demokracie, dodržování lidských práv, řádná správá věcí veřejných, hájíme je všude. V Asii stejně jako v Latinské Americe anebo ve východní Evropě. Musíme je bránit v Africe stejně jako kdekoliv jinde : tyto principy nekončí u bran kontinentu!“
Po prezidentských volbách si nový francouzský ministr spolupráce odvážil kritizovat některé africké potentáty? Byl urychleně převelen na ministerstvo « vojenských veteránů ». Afričtí dinosauři si nepřestali podávat kliku od dveří Elysejského paláce. Egypťan Husní Mubárak byl v červenci 2008 z iniciativy Nikolase Sarkozyho jmenován do funkce prezidenta Středomořské unie, partnerského spolku mezi Evropou a zeměmi, které obklopují Středozemní moře. V roce 2007 Kaddáfí, na šestidenní návštěvě v Paříži, postavil svůj beduínský stan v zahradách paláce naproti prezidentské kanceláři. Syrský prezident Bašár Asad byl pozván 14. července 2008 jako oficiální host vojenské přehlídky pořádané na Champs Elysées. Francoužští diplomaté prošvihli začátek lidových povstání v Tunisku a v Egyptě a francouzská ministryně zahraničních věcí Michelle Alliot – Marie se zcela jasně postavila na stranu Bin Alího vládnoucího režimu.*)
Tradiční politika pokračovala v obvyklém rytmu, ale země, která vynalezla pojem lidských práv, nemohla dlouho tvrdit, že se na druhé straně Středozemního moře jedná o potyčky mezi chuligány a policií. Když se lidová povstání zbavila dvou monarchů, pravděpodobně s představou, že se situace v Libyi vyvine stejně rychle jako v Tunisku anebo v Egyptě, Francie vstoupila do vojenského konfliktu, do války, proti Kaddáfímu. V Benghází povstalci vyvěsili francouzské prapory.
Sarkozy je znovu ochránce demokracie. U příležitosti setkání v Deauvillu, prezident prohlásil za „Centrální a pravděpodobně jednu z nejdůležitějších položek letošní G8 mobilizaci podstatné pomoci Tuniské a Egyptské revoluci.„ a přizval prezidenty tří afrických zemí (Pobřeží slonoviny, Guneje, Nigeru) čerstvě zvolených v demokratických volbách. Podle N. Sarkozyho je to signál: „že přednost dostanou ty země, které bojují proti korupci.“
-Po revolucích
Demokratizační procesy jsou dlouhé a plné pokroucených cestiček. Po Francouzské revoluci přišel k moci Napoleón Bonaparte a po Napoléonovi restaurace panovnického rodu Bourbonů s bratrem Ludvíka XVI. na trůnu. Po revoluci v roce 1848 Francie zvolila do funkce prezidenta Napolénova synovce. Mnozí občané volili jméno, které jim bylo povědomé a které jim připomnělo bývalou slávu. Charles Louis Bonapart si po několika letech prezidentování nasadil na hlavu imperiální korunu a vládl osmnáct let až do nové revoluce a tentokráte trvalé republiky. Mezi pádem Bastilly v roce 1789, vznikem tzv. třetí republiky, uplynulo téměř sto let a vystřídaly se čtyři generace.
Mladý Tunisan, který vlastní malý obchůdek v ulici, kde bydlím, mi řekl, že se v jeho zemi rozmáhá kriminalita. Policie zmizela z ulic a ozbrojené bandy útočí na pokojné občany. Sarkozy se zapřísáhl, že od nynějška se Francie bude angažovat po boku lidu, který se chce osvobodit od svých pout. Poezie se vloudila do jeho slov. Přizváni do Deauvillu Tunisané a Egypťané si gratulovali k zájmu a závazkům G8. Miliardy dolarů ekonomické pomoci. Pokud nedostojíme slovu, na druhé straně Středozemního moře v příštích volbách zvítězí ten, kdo nabídne kromě slov i silnou ruku. V nejlepším případě to bude armáda, v nejhorším islámští radikalisté.
-Rusko
Rusové přihlíželi zdaleka na začátek Libyjského konfliktu, zdrželi se hlasování rezoluce 1973 na ochranu civilních obyvatel a nechávají, byť s protesty, Velkou Británii a Francii bombardovat Kadháfího vojenské síly, ale na G8 Prezident Ruské federace potvrdil, že pokud Rusko přišlo o kolonie ve východní Evropě, není ochotné opustit spojence jako Sýrie a nepřipustí pošilhávání Evropy a Spojených států po jeho zóně výsostných zájmů, byť by to bylo ve jménu svobody a demokracie.
Francouzský prezident posuzuje situaci v Sýrii za „zcela nepřijatelnou“ a „chování syrské vlády šokující“ a tvrdí, že co se týče kritiky akcí Syrské vlády vůči demostrantům, deklarace G8 je jasná. Ve skutečnosti osmička pouze „Apeluje syrské vedení, aby přestalo používat síly a zastrašování proti vlastnímu lidu a zahájilo dialog a zásadní reformy jako odpověď na legitimní požadavsky syrského lidu.“
Podle Sarkozyho byl v průběhu nočních jednání text deklarace „přiostřen“ a „naši ruští přátelé ho přijali a odsouhlasili.“ Rusku tak, stále podle Sarkozyho, nezbývá nic jiného, než přijmout odsouzení Sýrie v Radě bezpečnosti Spojených států. Bohužel, podle posledních zpráv, Rusko se Sýrií v Radě bezpečnosti zabývat nehodlá. V rozhovoru pro agenturu Bloomberg ruský ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov prohlásil: „Primo, v tomto okamžiku tato země není hrozbou pro mír a bezpečnost, což jsou domény Rady bezpečnosti. Secundo, Sýrie je důležitou zemí na Blízkém východě, a tak jakákoliv destabilizace by mohla mít dopad i mimo její hranice.“
Francie ani Velká Británie a ještě méně Spojené státy mají chuť a prostředky pustit se do nového válečného konfliktu. V Iráku je situace na mrtvém bodě, v Afganistánu každý den umírají spojenečtí vojáci, v Libyi letecké bombardování není dostatečné k dobytí hlavního města a k sesazení Kaddáfího. A tak ruská pozice vůči syrské problematice je koneckonců v zájmu ostatních velmocí. Ze sumitu v Deauville si „naši přátelé“ odnesli vzpomínku na vroucné potřásání pravic, poklepávání po zádech a milý pocit, že stále hrají důležitou roli na mezinárodní šachovnici.
Post scriptum
-Naše demokracie
Na obrazovkách tiskového centra v Deauville přívětiví občané radostně tisknou ruce Obamovi, Medvěděvovi a Sarkozymu. Mezi vilou, kde obědvali a Konferenčním centrem, kde se odehrávají odpolední jednání je to několik desítek metrů. Obyvatelé Deuvillu jsou zjevně potěšeni přítomností tří státníků.
„Až na to, že to byli aktivisté UMP, Sarkozyho vládnoucí strany,“ svěřila mi mladičká reportérka místní rozhlasové stanice. „Nejdřív byli v rozpacích, když jsem se jich ptala odkud jsou, ale nakonce to z nich vylezlo. Dorazili do Deauville dnes ráno. Několik autobusů z celé Francie!“
*) viz psaní „Diplomacie“ z 6.4.