V devatenáctém století se Butte hemžila tuberkulózními dětmi, policie se neodvažovala proniknout do pochmurných obydlí hadrářů, čtvrť byla útočištěm band lupičů a jiné divoké havěti podzemního světa. Říčka Bièvre obtékala vršek, kde přežívalo několik větrných mlýnů, a rozšiřovala smrduté výpary močůvek z dílen koželuhů, kteří se usadili v chatrných obydlích na jejím břehu. Anarchisté z bídy a z nouze, poslední z obránců pařížské Komuny, jejich tváře a jména vymizela z pamětí, naházeni bez poslední vůle do společné jámy chudiny bez osudu. Ulice dnes nesou jména bývalých majitelů pozemků a jména příbuzných bývalých majitelů pozemků. Bièvre je uvězněna v podzemním kanálu a její tok můžete odhadout jen podle plechových štítků s jejím jménem, které jsou zality v asfaltu chodníků.
Metr čtverečný dnes ve čtvrti Butte aux Cailles stojí okolo osmi tisíc eur. Pařížané se scházejí v místních barech a restauracích na sklenku vína, na sklenku piva, na večeři. Bar „La folie en tête“ servíruje desítky druhů koktejlů a bar „la Taverne de la butte“ desítky druhů piva. Mají i točenou Plzeň. V létě, když okna zůstávají otevřená dokořán, slyším až do brzkých hodin zpěvy posledních opilců a Passage Boiton ráno zapáchá močí. Místní obyvatelé podepisují petice proti rámusu a hostinští se brání pohostinností. Od té doby, co zákon vyhnal kuřáky na chodníky, náhodné potyčky přerostly v zákopovou válku.
V restauraci „Le temps des cerises“, řízeném anarchisty sloučenými do družstva, se číšníci utrhují na hosty a servírují pokrmy průměrné kvality, letáček na dveřích hlásá: „Vypněte mobily, do háje!“, lokty jedněch se třou o lokty druhých, každý den sál je přeplněn… co chcete, „Le temps des cerises“ je píseň revolucionářů Komuny a buržousti-bohémové, nazývaní „bobo“, zámožná vrstva, která jí bio, obléká se v butiku Zadig&Voltaire, kde tričko stojí stovku eur, a volí levici, jsou tak trochu masochisti.
Ali už nesedává za pultem svého obchůdku. Šedomodrého kocoura, který slyšel na jméno Momo, mu zakousl odvázaný vlčák…. poslední drama před loupežným přepadením Tabáku hned na protějším chodníku. Ali měl modré oči a odstěhoval se zpátky do Tuniska, do rodné Džerby, na břehu Středozemního moře, kam mě pokaždé zvával. Byznes převzal bratranec, už to není tak velká legrace… nic moc jsem Aliho francoužštině nerozumněla, ale vždycky jsme se hodně nasmáli.
Aliho Alibabova jeskyně, tři čtverečné metry přilepené ke zdi domku na křižovatce ulice Butte aux cailles a ulice pěti diamantů, ošlapané lino, strop se propadá pod tíhou času, najdete tam konzervy s bůhvíčím a jiné potraviny, které vám schází v lednici, když se vracíte před desátou večerní domů. Aliho bratranec sleduje na internetu zprávy z Tuniska anebo luští v žurnálu „Le Parisien“ výsledky posledních koňských dostihů a stydlivě se usmívá, když mi vrací drobné.
Patrick se v obchůdku zastavuje pro CocaColu, kterou pije brčkem. Když je v létě horko, sedává na trávníku pod japonskou třešní v nedalekém parku. Sundá si tričko, kýve se v rytmu muziky z mp trojky, ucucává colu, hebounké světlé vlásky mu spadají na ramena a na růžovém bříšku se mu tvoří faldíky jako andílkům, kteří poletují po kostele svatého Ignáce na Karlově náměstí v Praze. Poslouchá možná rockera Johnnyho Hollidaye, který se ve skutečnosti jmenuje Jean-Philippe Smet a není z Ameriky, ale narodil se v Paříži, je to tak trochu francouzský Karel Gott, taky je starý a taky ho mládež v důchodovém věku zbožňuje. Patrick má Dawnovu chorobu, tak bych mu Hollidaye prominula, ale možná poslouchá hramonikáře Marka Perrona, který hrává každého září na Butte aux Cailles na svátku Komuny „Le temps de cerises“.
« Quand nous chanterons le temps de cerises,
Et gai rossignol, et merle moqueur
Seront tous en fête !
Les belles auront la folie en tête
…. »
Le temps de cerises v podání:
Noir Desira: http://www.youtube.com/watch?v=cD3rBPBXY1c
Yvese Montanda : http://www.youtube.com/watch?v=eLgssM2tm3E