Venku na terase majitelka bistra, hezká bruneta s dlouhými vlasy, více méně čtyřicátnice, nás pozdravila silným stiskem ruky. Přímý pohled do očí mě posuzuje. Jsem tu cizinka, ne protože jsem se narodila v Praze (to neví), ale protože nejsem z Bretaně, se severu kraje zvaného Finistère, nejsem, jako ona, z vesnice Penvenan.
Moji přátelé, Pařížané, si nechali v místě postavit moderní barák s velkolepým výhledem na borovicový háj a kousek Atlantiku, kam se jednou, až budou v důchodu, přestěhují. Po třech letech trpělivého ochočování domorodců, pravidelného navštěvování Gavroche, podvečerních aperitivů, jim majitelka na pozvání na večeři do jejich víkendového domova odpověděla: « To je příliš brzo ! »
Slunce jemně pokládá poslední paprsky na tváře hostů. První hezký den po týdnech vytrvalého deště… Několik štamgastů se baví hrou s koulemi, ne tou francouzskou « pétanque », ale bretaňskou. « N’on ket ac’hann »1), nevím jaký je mezi nimi rozdíl !
Noví hosté přicházejí, zdraví se, líbají se na obě tváře, objednávají si pivo. Zapovídali jsme se s mladíkem od vedlejšího stolu. Který cigaretový tabák je zdravější ? Mladík hájí ten svůj, pěstovaný na zahrádce, bio (jak jinak) a pomalu sušený (v Bretani je vlhko). Kamarádka brání značku Pueblo, bez chemických přísad, jemnější než jakýkoliv jiný tabák… Vikendová debata v hospodě.
Námořník, malý šálek se žlutavou tekutinou v ruce (chouchen ?), vyšel na terasu, posadil se vedle mladíka, obrátil židli směrem k nám, pronesl několik vět : vybraný jazyk, kousek úsměvu v koutku úst.
Krátce se zamyslil : « Ah, vy jste mi koupili jednu litografii ! »
Námořník, malíř, spisovatel, dobrodruh, nomád, samorost. Vous má prošedivělý, hlas zní violoncellem, modrý pohled, který jsem si schovala v paměti.
«Papír, který jsem na vaši litografii použil, jsem zachránil po ztroskotání mé lodi. To proto je pomačkaný … mohl jsem zachránit jen několik maličkostí, » pousměje se « jako například stěžeň, Instaloval jsem ho u mně v Tréguié. » Námořník se odmlčí, popotáhne z dýmky, jeho ruce jsou těžké, poznamenané solí moří, lany plachetnic, dřevem kormidla.
Narozen v roce 1938 nedaleko od oceánu, potlouká se od mládí po mořích na palubě plachetnic bez motoru, které obnovuje a opravuje vlastníma rukama. Zažil útrapy, « které namísto aby vás zničily,vás posílí ». Na lodi, ale také pěšky anebo v cikánské maringotce, neúnavný cestovatel, cílem pro něj není Skotsko anebo severní Afrika, Antarktida anebo poušť v Mali, vzdálené Kapverdské ostrovy anebo Brazílie, ale setkání s osudy našich bližních.
Námořník se rozpovídá o své milence, o svém pokladu, o « Girl Joyce », rybářské plachetnici postavené v Plymouthu v jihozápadní Anglli v roce 1855. Poprvé ji viděl v Irsku na začátku šedesátých let :
«Věděl jsem, že je to loď pro mě, ale ať jsem naléhal, jak chtěl, majitelka ji nechtěla prodat. Na mých cestách po světě jsem o ní nepřestával mluvit, vyprávěl jsem o ní všem, které jsem potkal, až jednou, nedaleko odsud, mi jeden známý řekl : «Ale víš, že ta loď je je teď na prodej ? Ani chvíli jsem neváhal. » Bylo to v roce 2002.
V malování dává přednost akvarelu. « Protože na lodi není moc místa. » Armáda mu dvakrát nabídla prestižní místo oficiálního malíře francouzského loďstva : dobře placené, oceňované, s dobrým důchodem, námořník odmítl. Byla mu nabídnuta medaile za zásluhy, námořník odmítl. Dělá si, co chce. Vždycky si dělal, co chtěl. Nikdy nezmešká příležitost vydat se na moře, které mu dává pocit « opravdové svobody », ale na svých lodích nelpí : jednu zanechal námořníkům v Kapverdu: « Protože ji potřebovali více než já». 2)
Tak trochu anarchista, bývalý komunista, roztrhal členskou knížku, když strana vyhodila kamaráda – soudruha, který protestoval proti normalizaci v okupovaném Československu. Normalizace moderní doby reguluje v Bretani kotvení mimo přístav ? Námořník dekret ignoruje.
Začal kreslit v patnácti letech ve skautském táboře v Montenegru: portréty dřevorubců, nástroje vorařů, jejich domovy. Všechno mu připadalo nové, jiné. O rok později se vydal do Rakouska a Turecka a své skicy vyměňoval za jídlo. Kresba pro něj zůstane způsobem, jak přežít v cizině, jeho cestovní pas.
V zemích, které jsou dnes navyklé na hordy turistů s fotoaparáty a s časovým rozvrhem je přítomnost námořníka-malíře něco nevšedního. Když autobusy s turisty zmizí za obzorem, on zůstává. Hodiny, dny, měsíce.
Lidé ve mně vyvolávají silné emoce, mám dojem, že jim něco odjímám a když je protrétuji, mám pocit, že je okrádám o čas, a tak někdy vytrhnu stránku a dám jim ji. Složí ji, strčí do kapsy a někdy mi zaplatí panáka…“ 2)
Poslední knihu, poetický cestovní deník «L’ivre de mer» vydal na vlastní náklady. V Orleánu nechal odlít z olova pět tisíc písmen typu Palatino, dílo vlastní koncepce a tisku ručním lisem, 22 exemplářů na velínu Lana 250 gramů, pět let práce… jiný způsob jak zůstat svobodný, nezávislý na čase.
« Co mám rád, co mě fascinuje, je umění ruky, která tvoří společně s myslí a také klid a vyrovnanost v opozici ke všem zmechanizovaným životům, bez představivosti, bez vůle, které jsou následkem absolutní vlády obrazovek,“ píše námořník v úvodu deníku.
Večer přátelé vyndali z knihovny „L’ivre de mer“. Kniha položená na stole, text a ilustrace. Zastavit se nad každou stranou, na každým slovem, na každým tahem….
„Kenavo, Monsieur Yvon Le Corre“.
1)“Nejsem odsud“ v bretonštině
2) z článku G . Raisson, Humanité, 10.06. 2000
L’Ivre de mer : Ivre znamená opilý, Livre znamená kniha, Mer znamená moře