Na okraji nových čtvrtí přežívá několik kolonií s tradičními domky, s labyrinty uliček, s těžkým zápachem kuchyně, s nahromaděným harampádím, s předhistorickými koly. Obyvatelé starého města s úsměvem odpovídají na můj pozdrav. Rudé prapory jsou dnes vyvěšeny jen na několika oficiálních budovách. Maův portrét na hradbách Zakázaného města vysílá laskavý pohled na náměstí Ťien-en-Men. Jiný, nepoměrně menší, portrét nesmrtelného vůdce čínské revoluce šilhá po mladé hvězdě filmového plátna vystavené po jeho boku za předním sklem motorové tříkolky.
Město mě tíží, jeho historie mě tíží, osudy jeho obyvatel mě tíží.
Automobil je králem Pekingu. Kolo zůstalo dopravním prostředkem těch nejméně přizpůsobivých nové, kapitalistické revoluci. Cigarety v zažloutlých zubech, ošoupané modré vesty z doby Dlouhého pochodu se v každodenní dopravní zácpě náhle cítí v menšině. Ten, kdo navštívil čínské hlavní město před deseti, dvaceti lety, je dnes někde jinde, v jiné zemi, v jiném městě, v novém světě.
Zeď zakázaného města na konci ulice. Mladý muž vytáhl z pod vesty průvodce městem s barevnými fotografiemi.
„Vy jste Ruska?"
Cena s každým krokem a s každým odmítavým zavrtěním hlavy klesá. Dvěstě, sto, padesát juanů. Pokoutní obchodník vylovil z rukávu Maovu červenou knížku v anglickém překladu.
„Opravdu ne."
Muž se zklamaně stáhne. Opožděně zalituji. Několik juanů by mě nezabilo.
Nebe nad Zakázaným městem je azurově modré. Průvodce mi v uchu vysvětluje, že návštěva trvá čtyři hodiny. Mám sotva jednu. Imperiální palác je zázrak lidského umu, inteligentních proporcí, subtilnosti. Stejně jako Versailles, Koloseum anebo americkou Sochu Svobody, obraz Zakázaného města máme vrytý do paměti z fotografií, dokumentů a filmů, ale skutečnost oka nemá nic do činění se zarámovaným obrázkem.
ASEM, schůzka evropských a azijských státníků, se konala 25. a 26. října v hlavním městě Čínské populární republiky. Sumit se odehrává jednou za dva roky. Pokud jste o něm v posledních letech slyšeli, jste odborníci evropsko – azijských vztahů. Obyčejně se o více méně soukromé státnické povídání mezinárodní média vůbec, ale vůbec nezajímají. Kromě zahajovací cerémonie, úvodních projevů a závěrečné tiskové konference se všechna ostatní jednání odehrávají za zavřenými dveřmi. Státníci jsou doprovázeni pouze tlumočníky. Nezbytní diplomatičtí poradci, kteří jindy státníky na krok neopouštějí, jsou vykázání do přilehlých místností a sledují debaty díky diskrétním kamerám umístěných v kyticích květů uprostřed jednacích stolů.
Letošní sumit se koná v plné finanční krizi. Prezident Sarkozy chce od Číny nejen potvrzení její přítomnosti 14. a 15. listopadu na sumitu ve Washintonu, ale i podporu k zahájení přestavby mezinárodního finančního systému. Georges Bush podlehl argumentům francouzského prazidenta o nutnosti uspořádat sumit, ale Nicolas Sarkozy si není jistý dobrou vůlí současné americké reprezentace. Podezírá Bushe, že chce proměnit sumit v debatní klub, a že v žádném případě nemá v úmyslu přijmout opatření regulace a kontroly trhu.
„Bilaterální vztahy jsou vynikající", prohlásil prezident Hu Jintao na úvod setkání s Nicolasem Sarkozym.
Historie olympijského plamene v pařížských ulicích je zapomenuta. O Tibetu nepadla zmínka. Otázka o Sacharově ceně, udělené Evropským parlamentem ve čtvrtek 24. října čínskému disidentovi Hu Jiovi, vyvolává pobavenou reakci francouzských představitelů: „Snad byste nechtěli, abychom čínské vládě za cenu poblahopřáli".
Hu navrhl prezidentu Sarkozymu využít čtyřicátého pátého výročí podepsání diplomatických vztahů mezi čínskou populární republikou a Francií a přivést vzájemnou spolupráci v ekonomie, v obchodě, v kultuře a v zahraniční politice na vyšší úroveň. Francie a Čína mají podle čínského představitele stejný pohled na světové události!
Venezuelský prezident Hugo Chávez prohlásil ve čtvrtečním televizním projevu: „Soudruhu Sarkozy, přibližuješ se k socialismu. Vítej v našem klubu. Tvé myšlenky jsou zajímavé."
Voda na Klausův mlýn.
Mimochodem, v průběhu sumitu v Pekingu, na adresu českých státníků a příští české vládě nad Evropou, přední francouzský politik prohlásil, že si myslí, že Francie může mít důvěru v českého premiéra Topolánka. Co se týče pana Klause, posudek Francouzů je mnohem opatrnější. A Sarkozy prý sní o mnoha věcech, ale prezidenství eurozóny se v jeho snech nevyskytuje. Už tak má s předsednictvím evropské unie více práce, než si kdy představil.
Čína je pro obnovu. Chce podílet na obnovení světového finančního systému. Krize, která se zpočátku Číny netýkala, má dnes dopad na její ekonomiku. Každoroční hrubý nárust, který garantuje zaměstnání patnácti miliónům nových příchozích na pracovní trh, nesmí klesnout pod osm procent. Dnes je zhruba na devíti a Čína závisí na exportaci, na naší kupní síle.
Na otázku, co může Čína světu přinést, premiér Wen Jiabao v dvaceti pětiminutové odpovědi přednesl kompletní rozbor současného stavu a doporučil hromadu opatření k jeho zlepšení.
Sarkozy a Barroso si vysílali pobavené úšklebky.
Ironie osudu: komunistický představitel dává lekce finančních a ekonomických mechanismů. Pravda, marxismus není nic jiného, než ekonomická teorie.