-Král králů
Svět si zvykl na provokace Libyjského lídra, novináři s radostí čekají nové verbální útoky a diplomatická faux pas, která provázejí jeho návštěvy v zahraničí. Plukovníkovi Kaddáfímu je zdarma nabízena tribuna k filozofování o demokracii a o lidských právech, které v zemi, v jejímž čele stojí, nikdy neexistovaly. Když Kaddáfího syn Hanibal profrčí za volantem sportovního vozu dvěstěkilometrovou rychlostí pařížská Champs Elysée, policie přimhouří oči. Když se švýcarská spravedlnost zajímá o téhož syna v případě špatného zacházení s personálem, tatínek nasadí embargo na dodávky plynu. Spojené státy americké vznešeně přehlížejí fakt, že jsou nazývány teroristickým státem. Kaddáfí se nechává od ledna letošního roku, kdy byl zvolen do čela Africké unie, nazývat „králem tradičních afrických králů“ , staví svůj beduínský stan v zahradách evropských velkoměst a jeho více než početný doprovod stojí stovky tisíc eur daňové poplatníky. A přitom se jedná o stále stejného Kaddáfího považovaného ještě nedávno za černou ovci mezinárodního společenství, které bylo záhodno zdaleka se vyhnout.
-Libye má naftu
Libyjská nafta má mnoho výhod: nachází se v blízkosti evropských trhů, je vynikající kvality, nízkých nákladů na těžbu, je na území, které bylo až dodnes jen velmi slabě prozkoumáno, a těžba začala teprve v padesátých letech. Libyjské dveře se nestačí v posledních třech letech odvírat zahraničním návštěvám. V sedmdesátých letech, v období bratříčkování rozvojových zemích se Sovětským svazem, Kaddáfí v bílé uniformě, vojenskou čepici se štítkem hluboce posazenou do očí, byl beze sporu nejpohlednější ze všech dobových diktátorů. Muži snili o Kaddáfího osobní ochrance, o půvabných, speciálně vycvičených a po zuby ozbrojených Amazonkách. Libyjští mladíci studovali na univerzitách v Praze, v Sofii, v Moskvě a pravděpodobně nejen na univerzitách, ale i ve výcvikových táborech pro teroristy. V době, kdy se mladý Kaddáfí se svými kolegy dostal vojenským pučem k moci, naftové společnosti těžily na dva milióny barelů za den. „Vůdce“ velmi rychle naftu znárodnil a snížil produkci. Vláda vytvořila National Oil Company – joint-ventures s menšinovou účastí zahraničních společností.
Vztahy se západním světem se rok od roku zhoršovaly. V roce 1986 poslední americká petroleová společnost dala klíč na zámek a evakuovala nepřátelské území. Vláda ve Washingtonu oprávněně podezírala Velkého vůdce libyjské revoluce, že podporoval teroristické skupiny, a že byl až po krk namočený do organizace atentátu v roce 1986 v berlínské diskotéce „La Belle“, kterou navštěvovali američtí vojáci.
15. dubna 1986 se tehdejší americký prezident Ronald Reagan rozhodl k radikálnímu zásahu a dal příkaz k leteckému bombardování Tripoli a Benghazí. Betonová stavba Kaddáfího oficiální rezidence v hlavním městě útoku odolala, vůdce vyvázl s lehkým zraněním, ale čtyřicet pět osob, mezi nimiž se nacházela Kaddáfího adoptivní dcera, bylo zabito. Voda na Kaddáfího ideologický a propagační mlýn.
Po hororu teroristických osmdesátých let, po atentátu proti civilnímu americkému letadlu, které explodovalo v roce 1988 nad Lockerbie ve Skotsku a po dalším atentátu, tentokráte proti francouzkému civilnímu letadlu v roce 1989, Kaddáfí, připravený o podporu agonizujícího Sovětského svazu, začal pracovat na návratu Libye do světového společenství. Neváhal vydat libyjské agenty podezřelé z atentátu skotské spravedlnosti a jednal o finanční náhradě pozůstalým.
Ke skutečnému obratu došlo v den, kdy americká armáda zaútočila na Irák, aby svrhla režim Saddáma Husajna. Libyjský výtržník je příliš inteligentní, aby nepochopil, že doba vojenských parád a vlastní jaderné zbraně skončila. Stačilo jen málo a Libye by se mohla ocitnout na černé listině „nepřátelských států“, součástí „osy zla“ po boku Iráku, Iránu a Severní Korey. Kaddáfí začal potajmu jednat s Američany a po devíti měsících, v prosinci 2003, oficiálně prohlásil, že se vzdává programu na vývoj zbraní masivního ničení. Zbývá jen dodatkový protokol k Smlouvě o nešíření jaderných zbraní, který Kaddáfí podepíše v březnu 2004. Ve stejném roce jsem navštívila hlavní libyjské město Tripoli.
-Dědic Francouzské revoluce
Jacques Chirac, francouzský prezident, dorazil do Libye se spožděním. Ne co se týče protokolu, ale ve srovnání s Američany, Italy, Němci abebo Brity. V jediném, nedávno dostavěném, luxusním hotelu v Tripoli sotva zaschla barva na stěnách. Z oken jsem měla ničím nerušený výhled na zdi mediny, starého města, s křivolakými prašnými uličkami, mešitami, tradičními trhy a s časem poznamenanými budovami.
Oficiální ochranka si stále ještě nezvykla na zahraniční návštěvy. Snažila se kontrolovat novináře, kameramany a jejich materiál u východu z hotelu, ale Francouzi jsou tradičně neukáznění, diskutují, protestují a proklouzávají za masivnívnimI zády do připravených autobusů. Čtvrt hodiny cesty ulicemi, které mi připomínaly města v době rozkvětu východního bloku a jeho architektonických skvostů. Betonové zábrany, ocelové brány, které se se skřípěním jedna za druhou otevírají a zavírají… Kaddáfího sídlo. Vystoupit z autobusu. Napravo kapela v zelených uniformách z operety dolaďuje instrumenty. Na umělohmotných židličkách se rozvaluje několik Amazonek, cigarety mezi prsty. Jedna z nich odkryla v spikleneckém úsměvu bílé zuby do objektivu mého fotoaparátu.
Uprostřed trávníku dřevěná besídka očekávala státníky. Poslední typ Wolkswagenu barvy zeleného jablka se pomalu přibližuje a parkuje na několik metrů za kioskem. Novináři natahují krky a kameramani zaostřují. Na sedadle vedle řidiče nehnutě sedí „Velký vůdce libyjské revoluce“, černé sluneční brýle na nose, černý přeliv na vlasech, pohled upřený před sebe. Kdosi mi do ucha pošeptal: „Auťák je dárek od Gerharda Schrödera“.
Když černá limuzína vyklopila Chiraka, Kaddáfí se konečně odhodlal opustit novou hračku a připojil se k francouzskému státníkovi. Oficiální vojenská kapela masakruje francouzskou národní hymnu. Na Chirakově tváři se nepohnul ani jediný sval. Dlouhá léta přetvářek ho naučila snést více než falešné noty Marseillézy. Oblečený do tradičního hnědého beduínského hábitu, Kaddáfí už dávno není sexy. Léta se na něm, stejně jako na jeho Amazonkách, podepsala. S vážností jemu vlastní provádí Chiraka před pěti plakáty s osobitým zobrazením historie od Francouzské revoluce po moderní Libyii. Pod blahosklonným vedením Muhammara Kaddáfího, (jeho portrét dohlíží z modrého nebe na hrdinskou epopej konstrukce nového ropovodu), je dnes Velká Libyjská arabská socialistická džámáhírie důstojným následníkem francouzských revolucionářů!
Před vchodem do Kaddáfího bývalé rezidence se vypíná třímetrová ocelová ruka, která drtí v dlani raketovou střelu s nápisem USA. Procházka pokračuje v interiéru potemnělých trosek: vymlácená okna, zakouřené stěny, pobořené zdi, hromady rozbitého harampádí. Kameramani si šlapou po nohách, dýchají zvířený prach. Stěny jsou pokryty grafity, z koutu se usmívá portrét Kaddáfího v plné síle mladých let. Konec představení. Vůdce se stáhl se svým hostem do soukromí beduínského stanu. Francie se chystá projednávat řadu smluv v oblasti zemědělství, kultury, civilního letectví a zbrojení. Na palouku před stanem si nás zvědavě prohlíží stádo dromedárů.
-Kdo dřív přijde…
Libye chce do roku 2010 zdvojnásobit produkci nafty a k tomu jsou masivní investice nezbytné, infrasturktura trpí dlouhými léty embarga. V produkci plynu perspektiva rovněž vypadá lákavě. Dokázané rezervy jsou odhadnuty na 1 300 miliard kubických metrů, což odpovídá přibližně 1,5 procentu světových zásob.
Spojené státy podporovaly diktátory ve střední a jižní Americe, bývalý Sovětský svaz dodával zbraně africkým státům, Francie podporovala jiné africké státy, Čína podporovala severní Koreu … a tak dále a tak podobně. Dnes jsou obrysy oblastí zájmů méně čitelné, ale poptávka po energetických zdrojích a základních surovinách se nemění. Naopak, nepřestává narůstat. Hubert Vedrin, bývalý francouzský ministr zahraničních věcí, hovoří o multipolárním světě s multipolárními potyčkami.
Na fotografiích z posledního dne schůzky G8 v italské Aquile, Kadddáfí v roli šéfa Africké unie, předvádí sako s řadou medajlí. Stará dobrá tradice generálů zesnulého Sovětského svazu. Po jeho pravici Ban Ki-moon, Generální tajemník Organizace spojených národů, hledí zamyšleně do země. Na podzim bude Libyje předsedat Generální shromáždění Spojených národů v New Yorku.
*) Oil and Gas Journal, 1. ledna 2006
Pro informaci :
LIBYA: AMNESTY INTERNATIONAL COMPLETES FIRST FACT-FINDING VISIT IN OVER FIVE YEARS. http://www.amnesty.org/fr/library/asset/MDE19/003/2009/fr/6181dd8d-98df-4707-b8d6-cf465ab172a0/mde190032009eng.pdf