-Nemít chleba, nemít práci
Každé ráno se z ubytovny « La mie de pain »1) vyleje proud bezdomovců. Stádo otroků bezvýchodné situace, sbírka živých mrtvých se dává do pochodu k nejbližší stanici metra. Je jim mezi čtyřiceti a padesáti. Jsou dlouhodobí bezdomovci anebo chudí zaměstnanci, kteří si se svým platem nemohou pronajmout byť jen skromné obydlí. Rozjíždí se za prací anebo do nejbližších stanic metra, kde stráví den pitím a hlasitými debatami. Někdy se zákoutími chodeb rozlehne výkřik. Cestující se uleknou, pozastaví, poohlédnou, ušklíbnou. Řváč upadne do alkoholizované letargie a probudí se až k novému doušku anebo novému výkřiku, který, zdá se mi, pochází z hlubin džungle lidské prehistorie.
Bezdomovec obsadí umělohmotnou lavičku, tu svoji, přídělenou časem a návykem. V provizorním domově bílých kachlíků a pravidelných příjezdů a odjezdů tráví čas do páté hodiny odpolední, kdy se znovu představí u vrat « Mie de pain », uloží do skříněk pět osobních švestek, spolkne společně s čtyřmi stovkami jiných « šťastlivců » večeři servírovanou dobovolníky v bílých uniformách a uloží se ke spánku v jednom ze třech pater největšího evropského centra pro vyvržence společnosti.
-Francie, která brzy ráno vstává
Ranní metro klimbá hlavami v rytmu polospánku: Francie, která brzy ráno vstává. Sarkozy se jí dovolával v prezidentské kampani roku 2007. Každé ráno tisíce Alžířanů, Marokánců, Malijců, Senegalců, Beninců a jiných příslušníků bývalých kolonií vstává v pět hodin ráno a vydává se z předměstí na hodinovou anebo spíše dvouhodinovou anabázi hromadných dopravních prostředků. Z autobusu na vlak2), z vlaku na metro a z metra ke košťatům do kanceláří, do našich domovů, do ulic, za volanty dodávkových vozů, za pokladny supermarketů. Starají se o naše děti, vodí je do školky a do školy. V kuchyních šikózních restaurací, v zaprášených bistrech, za pulty Mac Donaldů nás obsluhují, nám vaří « boef bourgignon », myjí nádobí. Utírají špinavé zadky anebo po lžičce krmí naše stařečky a stařenky a pokud jsou jsou naši senioři ve formě, doprovází je šoupavý krok za šoupavým krokem na procházce okolo bloku domů.
Prací k úspěchu, prací k blahobytu. Francie, která brzy ráno vstává unaveně nese kříž podřadných zaměstnání a mizerných platů. Třídní boj zná ze stávek zaměstnanců metra, kdy se jí život z pekla změní na očistec, pokud tomu není naopak. Uklízečka se vrací domů okolo sedmé, osmé hodiny večer. Možná jí zbývá trocha síly a zkontroluje dětem úkoly. Pokud má štěstí mají zdravé základy, netoulají se, neprodávají drogy, ve škole neprovokují a dobře se učí. Relativně dobře. Úroveň základních a středních škol není stejná na předměstích a v « beaux quartiers »3). Navíc, podle sociologických výzkumů, nejlepší školní výsledky mají děti učitelů a vysokoškolských profesorů, kteří se široce věnují mimoškolské výuce vlastních dětí. Stručně řečeno, francouzský vzdělávací systém není ani spravedlivý, ani efektivní. Škola je odrazem společnosti, která ji obklopuje, společnosti, která si představuje, že je rovnostářská a spravedlivá, i když v praxi je elitářská a nerovnoprávná. Bludný kruh. 4)
-Bella ciao
S nepravidelnou pravidelností se na mé trase metra objeví muzikant s kytarou, světlým kloboukem na hlavě, s vráskami padesátníka okolo očí a zpívá slavné italské šansony. Z jeho repertoáru znám pouze dvě skladby. Když nastoupím do vozu zpívá « Sono Italiano », a když vystupuji, končí « Bella ciao ». Mám dvě vysvětlení. První, neumí žádné jiné písničky. Druhé, je naprogramovaný podle stanic.
Na Corvizáru:
„Buongiorno Italia gli spaghetti al dente
e un partigiano come Presidente… „
Nic mi neříká, že je opravdu Ital. Jazykem nevládnu, a tak je mi zatěžko posuzovat přízvuk. Nicméně pán tvrdí:
„Lasciatemi cantare
perche‘ ne sono fiero
sono un italiano
un italiano vero“
Italiano vero, opravdový Ital. Věřím mu, i když si vzpomínám na dvě dívky, které před lety v metru zpívaly ruské lidovky. Pěkné hlasy, rytmus, verva. Kalinka, kakalinka, kakalinka moja…. se líbila… přistihla jsem je, jak mezi sebou hovoří: „A jejich srdce se zahalila nenávistí.“ Česky! Věta se mi vryla do paměti. Pro její vážnost a pro mladé zpěvačky. S jednou z nich jsem se později spřátelila. V metru už dávno nezpívá.
O partigiano portami via
O bella ciao, bella ciao, bella ciao ciao ciao
O partigiano portami via
Ché mi sento di morir
Vystupuji. Čau, čau Italiano vero.
Falešný anebo pravý, Ital překračuje zákon. Ve vozech jsou koncerty zakázány. Dvakrát do roka RATP5)organizuje konkurs hudebníků, kteří touží po umělecké kariéře. Pokud jsou přijati, komise složená z pracovníků metra jim přidělí roční pass, přístup do chodeb jedné z 380 stanic rozsetých pod pařížskými ulicemi a náměstími. Město ve městě, megalopole s pokoutními prodavači plakátů anebo ovoce a zeleniny, s muzikanty z celé planety. Na stanici Bastille hraje ukrajinský orchestr, bývalí učitelé hudby. Nedaleko od nich v labyrintu chodeb Japonka drnká na šamisen. Dimitri z Bukurešti píská na Panovu flétnu, Rómové hrají gypsy jazz. Nejlepší místa ve stanicích Bastille, Montparnasse, Châtelet, Concorde anebo Republika, kterými za jeden den projde na pět miliónů cestujících, jsou okupovány od šesti hodin ráno a muzikanti se z nich před šestou večerní neodlepí. Vydělat třicet eur a přitáhnout ucho známého producenta… který metrem nikdy nejezdí. Obecenstvo nemá vždy vytříbený vkus. Světoznámý houslista se na šest hodin proměnil pro účely krátkého filmu v potulného hudebníka a za osm hodin vydělal šestnáct eur. Stejného dne, několik metrů nad stanicí, mu v koncertním sále divadla Châtelet publikum bouřlivě tleskalo a nechal si zaplatit několik tisíc eur.
-Myslím na Haiti
„Začíná se rozednívat. Přečetl jsem si svůj článek haitského spisovatele. Spisovatele, co já vím? Haitského určitě. Poslal jsem text někomu, kdo žije ve Francii a koho mám moc rád. Odpověď: není jisté, že to bude v lednovém mrazu francouzské čtenáře zajímat-.
Co s tím můžu dělat?“
Cituji úryvek z článku spisovatele Lyonela Trouillot, který vyšel 9. ledna v novinách Libération. 12. ledna zametřesení zničilo město, ve kterém žije. Lyonel zemětřesení přežil. Od minulé středy se každý den Haiti objevuje na prvních stránkách světového tisku.
1)“Střídka chleba“
2)RER: systém vlaku, který spojuje hlavní město s předměstími
3)Beaux cartier doslovně krásné čtvrtě neboli čtvrtě jako šestnáctý anebo osmý pařížský obvod
4)pokud jste ještě neviděli, doporučuji vám Zlatou palmu v Cannes, francouzský film « Mezi zdmi » o roce života na místní střední škole.
5)RATP: Régie autonome des transports parisiens, oficiální název pařížského metra
Atmosféra hudebníků metra : http://www.ratp.fr/musiciens/extraits.shtml