–Nezávislost?
11. března jsem ve čtvrt na osm ráno zaslechla první zprávu o zemětřesení o síle 9 stupňů Richterovy škály: „Big one“? Rádio se odmlčelo, prý přinese další zprávy později… Deset let po 11. září, po teroristickém útoku na Spojené státy, jsem prožívala stejnou kadenci zlých zpráv. Sirény, které oznamují nebezpečí tsunami se rozhoukaly, ale dvacetimetrová vlna se již dotkla pobřeží, proniká desítky kilometrů do regiónu Tóhoku a odnáší sebou malström složený ze střípků každodenních životů a tisíce životů obyvatel severovýchodní části ostrova Honšú. Když jsem později hovořila s jedním Japoncem, který byl v době zemětřesení v Tokiu, řekl mi: „Ocitl jsem se na ulici a první pocit, který jsem měl, byla hrdost, hrdost na to, že město zemětřesení přestálo.“
Dnes Japonci pochybují. Pochybují o vládě, která jim nakukává polopravdy a pololži, pochybují, zda se Tepko1) vypořádá s nukleární katastrofou. Pochybují o Japonsku a o jeho schopnosti vybabrat se z ekonomického marasmu, který se jim lepí na paty od konce devadesátých let. Národní hrdost jim pochroumala nedávná informace, která povýšila Čínu na druhou světovou velmoc. Čínu, ekonomického a politického kolose, který nezapomněl japonskou okupaci Mandžuska a masakr v Nankingu v době druhé světové války, a jehož militatrizaci Japonci sledují s narůstajícími obavami.
Oproti jiným nukleárním státům, nezávislé organizace se v Japonsku do vládních rozhodnutí nemontují a kromě jednoho anebo dvou specialistů jaderné elektrárny nikdo veřejně nekritizuje. Prozatím, s fatalismem jim vlastním, odklízejí trosky, pohřbívají mrtvé, zatínají zuby při nových otřesech a váhají jít na procházku, když prší.
Ve srovnání s Francii, která vyrábí téměř osmdesát procent energie díky atomu, pouhých třicet procent japonské energie pochází z atomových reaktorů. Obě země, kterým schází základní suroviny, se pro atom rozhodly z důvodu zabezpečení národní energetické nezávislosti, nezávislost bez ohledu na případný dopad na sousední země.
Francouzský filozof Michel Onfray se v úvaze v časopise „Le Point“ zamýšlí nad zodpovědností Japonců stavět jaderné elektrárny v zóně častých zemětřesení. Dobře vědí, že se jejich země nachází na rozhraní tří zemských desek, a že jejich protichůdný pohyb je příčinou velké seizmické aktivity na celém japonském území.
„Postavili jaderné elektrárny, i když znají možnost, myslitelnost, ne-li pravděpodobnost Big One, který zničí jejich zemi. Japonsko a Japonci jsou zodpovědni za riziko pro lidstvo a planetu.“
-Strach z neznáma
Jak mi řekl Rémy, jedna z obětí francouzských jaderných pokusů v jižním Pacifiku: radioaktivita není cítil, není vidět a nemá žádnou chuť. Naproti tomu fotografie a filmy obětí atomové bomby v Hirošimě a Nagasaki – spálené sklety, otevřené rány, nemocní trpící leukémii – nám hluboce utkvěli v paměti. Jaderná energie má v našem podvědomí stále co do činění se strachem z nukleárních zbraní a případně se zkušeností z Černobylu, kde si tehdejší západní a východní blok mohli potřást ruce v „dobré víře“ nepostrašit obyvatelstvo a zatajit dopad radioaktivního oblaku, který se potuloval po evropském nebi. Francouzi o něm dodnes hořce žertují: podle oficiálních zdrojů se mrak zastavil na hranicích Francie.
Padesát osm reaktorů je rozmístěno na francouzském území, stopadesát devět v Evropě. Evropské reaktory se týkají evropských občanů, i když se nacházejí na výsostném území jiného státu. S ohledem na rozlohu, případný problém toho anebo onoho reaktoru nezná hranic, zvláště když je na hranici jako Fessenheim anebo Temelín. A i když se nachází dále, větru a dešti stále ještě poroučet neumíme .
Nevím, jak se programuje počítač, dávno jsem zapomněla princip čtyřtaktového motoru, televizní signál je mi záhadou, nukleární fyzika je španělská vesnice, která je sice v Evropě, ale mluví cizím jazykem. Dá se se pochopit? Dá, ale ne rychle a ne snadno. Odtud neracionální strach z neznáma.
Bóje, které slouží k měření úrovně radioaktivity v blízkosti jaderné elektrárny Fukušima (a po celém světě), přinášejí v posledních týdnech veřejné vědecké údaje. Jsou k dispozici na internetu a prý ukazují, že k tomu nejhoršímu, v tomto případě k hromadné kontaminaci, nedošlo. K čemu nám jsou, když jsme negramoti před vědeckými výrazy? Jaký je rozdíl mezi becquerelem, grayem a sievertem? 2) Veřejné debaty o vhodnosti anebo nevhodnosti jaderné energie, anebo národní referenda, nám jsou k ničemu, pokud nevíme o čem hovoříme.
-Privatizace za každou cenu
Jaderná bezpečnost závisí na kvalitě údržby, ve které je lidský zásah nenahraditelný. Kdo jiný, než zaměstnanci EDF (Electricité de France) je schopen zajistit tuto zásadní funkci jaderné elektrárny? Jsou trvale přítomni v elektrárně, hromadí zkušenosti z provozu, z incidentů případně z nehod, jsou kolektivní a konkrétní pamětí instalací, pro které naše krátká industriální zkušenost nemá dostatečný odstup. Ale od konce devadesátých let se konkurenceschopnost stala v ekonomice jedinou a absolutní hodnotou. EDF se podřídilo vládnoucímu liberalismu a ve jménu snížení nákladů začalo používat subdodavatele vystavené konkurenci a nátaku na snížení cen. Zaměstnanci EDF jsou v odborech, mají zabezpečenou práci, slušné platy a jsou vysoce kvalifikováni, ale téměř osmdesát procent aktivit v jaderných elektrárnách je prováděno sezónními pracovníky, nomády, kteří putují od jedné centrály k druhé.
Výsledkem je: „Někdo by to měl udělat. Někdo to mohl udělat. Všichni si mysleli, že to někdo jiný udělá. A nakonec, nikdo nic neudělal. Důvodem je, že zodpovědnost nebyla od počátku přidělena.„3)
Geroges Charpak, laureát Nobelovy ceny za fyziku, zastánce civilní atomové energie, si v knize „Od Černobylu k Černobylům“ 4) nedělal iluze ani o politicích ani o inženýrech, kteří mají na starosti kontrolu atomových elektráren: „Jsou schopni podvádět z důvodů, které mohou v dobré víře považovat za minimální“ a „Někteří funkcionáři chtějí optimalizovat náklady s rizikem nedostatečných bezpečnostních opatření.“ Podle jeho názoru by management bezpečnosti měl být svěřen „společnostem a organismům, které nejsou pod kontrolou jaderného průmyslu (…)“
„Jedním z prvních poučení z Fukushimy je, že deregulace odvětví energetiky není bez vlivu na bezpečný provoz civilní jaderné energie. Každý den přináší nová odhalení o TEPCU: opakující se podvody (více než 200 padělaných inspekční zpráv v letech 1980-1990), Fukushima a jejích šest jaderných reaktorů nejsou od roku 2010 pojištěny… V roce 2011 vedení centrály ujistilo Úřad pro jadernou bezpečnost, že prověřilo třicet dílů, což byla naprostá lež. » ( Thierry Le Pesant z nevládní organizace CRIIRAD. 5)
Podle některých expertů opravdovým dramatem Tepca je, že elektrárně ve Fukušimě scházela početná bezpečnostní zařízení. A tak, nynější kritická situace není způsobená vlnou tsunami, ale celou řadou nedostatků v provozu. Chcete-li,Tepko dávalo před spolehlivostí přednost ziskovosti a rozdělení dividend akcionářům.
-Kvadratura kruhu
V posledních letech Zelení a protinukleární ztráceli naději. Globální oteplování, ubývání základních surovin jako uhlí, plynu a nafty foukalo do plachet Arevy, jediné firmy na světě, která je přítomna v celém atomovém cyklu – od uranových dolů (v Kazachstánu, v Nigeru, v Kanadě), po obohacování uranu, výrobu reaktorů a koncepci elektráren. Společně s dalšími firmami jako EDF, GDF-Suez, Bouyges, Vinci, Alstom, Schneider, Nexan… Francie disponuje výbojným elektronukleárním průmyslem, který zaměstnává na národním území na 200 000 osob. Atomové jaro, nebo-li čerstvě narůstající zájem o stavbu nových jaderných elektráren, bylo dramaticky narušeno katastrofou ve Fukušimě. V roce 1986 po Černobylu byl viník rychle nalezen a pojmenován: skomírající komunistický systém, byrokrati, kteří nebyli schopni rychle reagovat a chybná koncepce elektrárny. Podle nukleární lobby zodpovědnost za katastrofu v japonské Fukušimě nesou zemětřesení a tsunami. Nacházíme se v emoční fázi, ale za rok, nejdéle za dva, si uvědomíme, že výhody jsou početnější než nesnáze!
Fukušima je daleko. Případně si můžeme myslet, že se nás problém Japonců netýká a případně, že nemáme problém s tsunami. Ale naše elektrárny jsou stárnoucí, lidský faktor je nepředvídatelný a jiné varianty živelných pohrom, jako záplavy, nás mohou potkat.
20% Francouzů je pro opuštění jaderné energie, 37% více méně pro, ale 72% nechce platit dražší elektřinu. Jak smířit požadavek snížení emise CO 2 , který nám otepluje planetu a zrušit jaderné elektrárny, bezpochy šampiónky neemisní produkce? Kde najít peníze na rozvoj alternativní energie, když se potácíme od krize ke krizi? Jak přesvědčit občana, který si zvykl na pohodlí spotřební společnosti, že má topit maximálně na patnáct stupňů? Radikální požadavky typu „všechno anebo nic“ stran zelených nevyvolávají důvěru? Kvadratury jaderné energie, na kterých dnes pracuje nejeden politický a vědecký mozek.
1)TEPCO: Tokyo Electric Power Electric Company
2) http://hiddenwars.wordpress.com/2009/06/10/ucinky-radiace-a-prospesnost/
3) Nils Diaz, chairman of the US Nuclear Regulatory Commission
http://www.oecdobserver.org/news/fullstory.php/aid/1513/
4)„De Tchernobyl en tchernobyls“, ed.Odile Jacob, 2005
5) CRIIRAD: Komise pro nezávislou informaci o radioaktivitě
Pro pobavení : krásný svět společnosti AREVA
http://www.youtube.com/watch?v=XBaCXdtCfTg&feature=related
http://www.youtube.com/watch?v=Ki6FVvoFBfk&feature=related
http://www.youtube.com/watch?v=hFnWQBI9IR0&feature=related