Reklama
 
Blog | Magdalena Bresťáková

Jak se nekalila ocel

Pan Mittal nemá rád špatnou reklamu, ale 7. prosince se musel smířit se skutečností, že se v protestním hnutí proti jeho vedení postavili pracovníci všech evropských filiálek firmy ArcelorMittal: například v Ostravě v České republice anebo ve Florange ve Francii. Osudy zaměstnanců dvou industriálních gigantů se ocitly na křižovatce mondializace, ale oproti ocelárnám v České republice poznamenanými čtyřiceti lety komunistické ekonomie, situace hutí ve Francii se zdá nepochopitelná. Co se stalo, že se francouzský průmysl, který patřil mezi nejmocnější v Evropě, ocitl na pokraji zkázy?

 

-Edouard

Edouard má vervu odboráře, slovník politika, vztek na Mittala, pokleslá ramena a přihrbená záda jako by se chystal na zápas v boxu, ale jeho boj nemá nic do činění se sportem, Edouard se pustil do Goliáše Mittala a neslíbil mu nic menšího než: „Bude to jeho Vietnam!“ V Ostravě zaměstnanci protestovali proti propouštění, ve Florange se bijí za udržení produkce. Od 4. října, kdy zhasla poslední vysoká pec v Lotrínsku, prý provizorně, se zaměstnanci ArceloruMittal ve Florange potácejí mezi povstaleckou náladou a sklíčeností.

„Jsme pouhá čísla. Pióni na šachovnici Mittalových zájmů. Krize je pouhou záminkou. Florange vydělává peníze, ale podle Mittala nevydělává dostatečně,“ myslí si Edouard.

Reklama

Edouardův otec přišel do Florange z Andaluzie v padesátých letech. Ze slunné Andaluzie na jihu Španělska přistál na severu Francie, v industriální oblasti Lotrínska, kde pece chrlily tuny popílku, kde lišky dávaly dobrou noc a kde mi dnes studené kapky deště dopadají za límec kabátu. Florange, jméno města končí na –ange, anděl, ale andělé a bohové dávno opustili Florange. Noc se časně usídlila v městských ulicích a ani modrobílým vánočním girlandám se nedařilo rozveselit atmosféru.

Nezaměstnanost je v kraji o tři a půl procenta nad národním průměrem. Pokud huť ve Florange zavře, 3000 osob přijde definitivně o práci a s jedním ztraceným místem v huti, tři další jsou ohrožena. Extrémně pravicová Národní fronta mlsně pokoukává po místních voličích.

„Lidi si říkají, že už všechno vyzkoušeli – pravici stejně jako levici – a nic se nezměnilo. Tak proč nevyzkoušet Marine Le Pen?“

Edouard mi vypráví o otci, o rodině, o životě dělníků v padesátých letech minulého století. Pracovní podmínky byly horší než v předválečné době. Oproti 44 hodinovému pracovnímu týdnu v roce 1938, dělníci trávili v roce 1950 v útrobách ocelářského molocha okolo šedesáti dvou hodin týdně. Pracovní úrazy byly denním chlebem, smrťáky pravidelným průvodcem života. 

Letenky byly drahé, automobil si Edouardův otec se svým platem dovolit nemohl, a tak jednou za rok po úmorně dlouhé cestě ve vlaku, který stavil na každé mezi, vracel se na několik dnů do rodné vesnice nedeleko od Sevily, kde ho čekala trpělivá žena. Po deset let pendloval mezi francouzským severem a španělským jihem.  Stačil nadělat šest dětí.  Eduardo Martino se narodil v roce 1961.

-Trochu histrorie

Lorraine, česky Lotrínsko, region na hranici s Belgií, Lucemburskem a Německem, žije od počátku devatenáctého století s metalurgií. Železnice se rozjely po Francii, rodina Wendelů, která vlastnila většinu železných dolů na severu Francie, začala otevírat jednu huť za druhou. Křesťanská tradice, paternalistický systém, de Wendel je zámecký pán, život dělníků je organizován okolo továrny, kostelu a školy: naturální byt,  příslib k zaučení a zaměstnání potomků, kousek půdy, na které dělník v neděli a po večerech pěstuje zeleninu. Sociální konflikty jsou řídké.

V roce 1870 Francouzi prohrají u Sedanu, Napoleón III. je zbaven císařského titulu, emigruje do Chislehurst ve Velké Británii a Němci se usídlí na téměř padesát let v prosperujícím Moselsku, jednom z Lotrínských departemetů, a než se v roce 1918 Moselsko vrátilo zpět do lůna matičky Francie, většina mužů schopných udržet zbraň se v bitvě u Verdunu statečně bila za německého císaře Viléma.

Druhá světová válka a okupace znovu posunula francouzsko-německou hranici směrem na západ, vyvěsila na Moselských továrnách hákové kříže a válečná mašina rychle protáčela desítky vysokých pecí a chrlila potřebný materiál pro zbrojní průmysl a válečné fronty. Když Francie v roce 1945 pozvedla hlavu, přepočítala mrtvé a vyčíslila škody, bohaté Lotrínsko jí opět náleželo a s ním obrovský potenciál k zkrekonstruování národního hospodářství.

Po osvobození, francouzské ocelárny, na rozdíl od amerických anebo anglických, jsou jen částečně mechanizovány a když francouzský ocelářský průmysl začal rozšiřovat mechanizaci, byl již čas vydat se na cestu automatizace. Na druhé straně, paternalistický systém vzal za své a konfrontace s dělníky znesnadňovala rozhodnutí. Francouzská komunistická strana vyšla z druhé světové války ověnčená vavříny boje proti okupantovi. V  roce 1946 v listopadových parlamentních volbách se s 28,8% voličů, kteří jí vyjádřili důvěru, umístila v čele politických stran. Evropa se potácela v poválečném boji zájmů a vlivů. Bolševik se prokusoval demokracií směrem na západ a Wendelova rodina, stejně jako většina ostatních hlav francouzského průmyslu, otálela s investicemi

Osmačtyčicátý odzvonil politické nejistotě. Komunistický puč v Československu a dosazení Gottwalda, sovětské loutky, na pražský Hrad, otřásly francouzskou socialistickou vládou…. Dvouměsíční stávka horníků, která vypukla na podzim v  Nord-Pas-de-Calais byla nemilosrdně potlačena armádou, desítky osob byly uvězněny anebo vyhozeny z práce. Pořádek byl nastolen, pomyslné nebo reálné nebezpečí bolševického převratu bylo oddáleno a dělníkům na nějaký čas přešla chuť pustit se do sociálních bojů.

Následující léta, které Francouzi nazývají „Les Trente Glorieuses“, „Třicet slavných“, léta v průběhu kterých dospěli do spotřební společnosti, viděla fenomenální rozkvět hutí. Ocele bylo potřeba všude. Bohužel podnikatelé namísto investic do mechanizace, a tím pádem do budoucnosti, dávali přednost krátkodobému zisku a zaměstnávali levnou nekvalifikovanou  pracovní sílu. Ta se masivně hrnula do „nového Texasu“, přespávala, kde se dalo anebo budovala nouzové kolonie. Každá postel byla v kraji zužitkována, některé i třemi osobami třikrát za dvacet čtyři hodin: produktivita do nejmenšího detajlu.

Podle Edouarda „V té době do Francie přijížděly vlaky plné laciné pracovní síly,“ nejen ze Španělska, ale také z Itálie a z Alžírska. Severní Francie je smíšenina původů, málokdo v kraji nemá rodiče od někud jinud, kořeny na dvou stranách hranic, na dvou březích Středozemního moře.

„Když mi bylo osm, rodiče se rozhodli, že se všichni usadíme ve Francii.“

Edouard chodí každý večer po škole na doučování španělštiny: „Kdybychom se snad jednou vrátili do Andaluzie.“ Léta utekla, rodina zůstala. Vyučený elektrikář našel práci v hutích: „V sedmdesátých letech bylo práce stále ještě dost.“

Ne nadlouho. Jomkippurská válka, čtvrtý arabsko-izraelský konflikt, který vypukl v říjnu roku 1973, a následný nárůst cen nafty na mezinárodních trzích, překvapily podnikatele v plném rozvoji výrobních prostředků. Následující rok byl posledním „velkým“ rokem francouzských ocelářů. Rok po roku průmysl upadá do marasmu, jedna vysoká pec za druhou zavírá. Už na konci sedmdesátých let se novináři usmívali nad nesplněnými sliby politiků. Plán následoval nový plán…

Po roce 1981 nová socialistická vláda hutě v Lotrínsku znárodnila, vrazila do modernizace šedesát milard franků a, na okraj, vyhodila část zaměstnanců. V roce 1995, když se pravice znovu uchopila moci, zbavila se v privatizaci ocelářské společnosti Usinor (předchůdce Arceloru) za pouhých deset miliard franků…. Generál de Gaulle svého času tvrdil, že Francie má nejhloupější pravici na světě!

Privatizace natolik ohrozila rovnováhu společnosti, že se v roce 2001 Francie, Belgie, Španělsko a Lucembursko rozhodly vytvořit novou společnost: Arcelor. Jednička na evropském trhu, jednička ve výrobě technologicky náročné ocele. Ale jak se posmívá na svém blogu vůdce francouzské levicové strany NPA, Jean-Luc Melenchon: „Byla to Evropa, která nás ochraňuje. Evropský Airbus oceláren. Až na to, že Arcelor nepřežil pět let.“

-Zbytek historie?

V roce 2006 se Arceloru zmocní společnost Mittal a rychle začne likvidovat podniky, které podle mínění vedení nejsou dostatečně produktivní. První na řadě je huť v Gandrange. Jsme v roce 2008, Sarkozy je u moci a velkoryse slibuje. „Co je mým cílem? Mým cílem je udržet továrny ve Francii. Protože země, ve které neexistují továrny je zemí,  která nemá ekonomii.“

Slibuje modernizaci s Mittalem anebo bez něho, slibuje státní peníze, slibuje, že se do Gandrange vrátí.

Huť v Gandrange zavřela a odboráři postavili prezidentovi pomník s nápisem: „Zde leží sliby N. Sarkozyho.“

Prezident Sarkozy se do Gandrange opravdu vrátil. V říjnu roku 2009 se zastavil na radnici a zdaleka se bývalým pracovníkům hutě vyhnul…

-Když se nekalí, tak se nedělá

7. prosince od šesti hodin ráno dělníci společnosti ArcelorMittal ve Florange blokovali všechny vchody do továrny, která se rozkládá na 550 hektarech v údolí Val de Fensch. Edouard v noci nezamhouřil oka. Před vchodem do správních budov se vítr snažil rozdmýchat žhavé uhlíky ohně, které hasil prudký déšť. Měla jsem dojem, že na nás shora někdo vylíval kbelíky vody. I počasí se spiklo proti stávkujícím, kteří se chtěli trochu ohřát.

Dva tři zaměstnanci se pokouší proniknout za kordón a dostat se do kanceláří. Vyloudili si několik nadávek a pískot.

„Zrádci!“

Tři tisíce zaměstanců moselského závodu, kteří byli na jaře minulého roku postiženi zastavením vysoké pece P3, se na podzimu ocitli před rozhodnutím vedení „s ohledem na sníženou potávku na trhu“, přerušit produkci druhé vysoké pece: P6. První oběti: tři stovky dočasných zaměstnanců. Ostatní jsou většinou v technické nezaměstnanosti. Nic výjimečného ve složité světové konjonktuře, až na to, že odboráři podezřívají pana Mittala, že se chce produkce ve Florange zbavit a podržet si ve Franci pouze hutě na mořském pobřeží, které jsou produktivnější. Produktivnější než produktivní.

Edouard povzbuzuje v proslovu řídký okruh posluchačů: „Řekl jsem vedení: Zabili jste Gandrange, ale Florange nedostanete!“

Blonďák, kterému je tak okolo dvaceti pěti let, se mi smutně svěřuje: „Myslel jsem si, že nás tu bude víc.“

Je jich okolo stovky. Ostatní?

„Čekají odstupné.“

Nevím, zda si indický ocelářský magnát Mittal nedávno koupil ponorku (jak tvrdí Edouard), jisté je, že zatímco v prvních devíti měsících roku 2011 společnost vykázala 3,5 milliard čistého zisku, jedenáct evropských vysokých pecí zastavilo produkci.

Od 19. století bylo Lotrínsku celkem postaveno na 140 vysokých pecí, P6 byla poslední, která v kraji fungovala. Pokud se produkce P6 znovu nerozjede, dvě stě let historie kraje se uzavře.

______________________________________________________________

 

Díky panu Freyssenetovi a jeho «  La sidérurgie française. 1945-1979. Histoire d’une faillite. Les solutions qui s’affrontent, Paris, Savelli, 1979, 241 p. Édition numérique, freyssenet.com, 2006, 3,9 Mo.