Reklama
 
Blog | Magdalena Bresťáková

G20 v Cannes

Centrum města Cannes se proměnilo v nedobytný bunkr. Policie, strážníci, městská policie, válečné loďstvo na obzoru, po nebi křižují vrtulníky, speciální jednotky… Tiskové centrum summitu největších světových ekonomií G20 se nachází ve festivalovém paláci, ale jak se do něj dostat? Hledám sezam, který by mi otevřel vstup za bariéry, hledám vchod na Croisette, na světoznámou promenádu na mořském pobřeží, po které se v době filmového festivalu procházejí hvězdy a hvězdičky filmového plátna, a která dnes zeje prázdnotou jen občas narušenou průjezdem oficiálních vozidel. Starší, elegantně oblečená dáma se pokouší proklouznout do zóny číslo jedna…

 

„Je mi líto, paní,“ policista zabraňuje dámě ve vstupu, „máte povolení pouze do zóny číslo dvě.“

„Chtěla jsem jít na mši a takhle nikam nepůjdu,“ hořce konstatuje dáma, jako by nepřítomnost její modlitby ohrozila již tak křehkou rovnováhu světa.

Policista neoblomně kroutí hlavou. Bez milosti pro stařenku, bez milosti rovněž pro mě… Je z La Rochelle anebo z Le Mans, v Cannes je poprvé a má příkaz nikoho, kdo nemá příslušnou akreditaci, pustit za bariéru. Nic víc, nic méně.

Reklama

„Za bariéru můžete pouze v doprovodu SPHP.“

Nevím, kdo je SPHP a taky nevím, kde je najít.

Pokrčí rameny: „Zkuste to na jiném kontrolním postu.“

O několik stovek metrů dále, jiný policista ověřuje akreditaci. Stejné divadlo, stejné argumentace… Nemám správnou barvou karty a za bariéru nesmím.

„Jste si jistý?“ ptám se. Policista vytáhne z kapsy seznam s vybledlou kopií šesti anebo sedmi „šťastných“ kart. Policejní tiskárničce došly barvy. Taky krize.

„Vidíte,“ ukazuji prstem na jednu, která by se mohla podobat mé žluté. Jsem dvacátá anebo padesátá osoba, která ho dnes přemlouvá. „No jo, máte pravdu,“ mávne rukou.

Radostně poděkuji a hrdě vykročím na Croisette. Stačila jsem udělat několik kroků a jiný policista zaostřil zrak na akreditaci na mé hrudi: «Jak jste se sem dostala ? »

Není radno žertovat, zbaběle jsem práskla předchozího policajta a znovu jsem se ocitla za bariérou.

Fuck,” řekl by Tarantino.

Mám nápad, který by ušetřil nervy nevinných občanů. Co kdybychom se složili na opuštěný ostrov a pořádali na něm všechny G8, G20, OTAN a jim podobné?

-S pistolí na spánku

Jsme několik měsíců před příštími prezidentskými volbami a Nicolas Sarkozy si finální ohňostroj francouzského prezidování G20 představoval jako vyvrcholení oslav svého mezinárodního státnického statutu, který tolik schází socialistickému challengerovi. Oficiálně se lídři dvacítky měli sjet do Cannes ve čtvrtek 3. listopadu a měli hovořit o reformě peněžního systému, o zdanění finančních tranzakcí, o cenách surovin a jiných podobných uchvacujících tématech, ale Řecká krize se vetřela do programu a opanovala debaty a zájem médií. K summitu se přilepily minisummity, svět se točil okolo otázky, jak se vyhrabat z chaosu (řecké slovo), do kterého vrhlo Evropu neočekávané řecké rozhodnutí zorganizovat referendum o evropském plánu pomoci.

Po vlně překvapených a rozhořčených reakcí o nezodpovědnosti řeckého vůdce a Řeků vůbec, byl premiér Georges Papandreou předvolán do města na francouzské Riviéře a tandem Sarkozy Merkel ho přitlačil ke zdi s otázkou, jakým způsobem hodlá uvést do praxe závazky, které po úmorně dlouhých jednáních v Bruselu 27. října odsouhlasil. Evropští lídři se zadušovali, že nemohou a nechtějí nic Aténám přikazovat, nicméně Angela a Nicolas vyslali jasný vzkaz: referendum musí být zorganizováno co nejrychleji a otázka by měla znít: „Chcete anebo nechcete zůstat členem eurozóny?“

Francie a Německo nemohou sice diktovat Řecku, zda má anebo nemá právo organizovat referendum, ale mohou  nadiktovat obsah věty pro řecké voliče.

-The winner is…

Tisková konference prezidena Sarkozyho a kancléřky Merkel byla zorganizována v sále paláce, kde se obyčejně uděluje Zlatá palma, cena nejlepšímu filmu filmového festivalu. Novináři vtipkovali o zvláštní ceně za originální scénář plný neočekávaných zvratů: „And the winner is Georges Papandreou.“

Chtěla jsem pokračovat v žertování na řecký účet s mladou ženou, která usedla vedle mě, ale člověk nikdy neví, raději jsem se nejdříve optala: „Nejste z Řecka?“ Byla z Řecka. Sklapla jsem a poslouchala vyprávění o státních úřednících, kterým vláda snížila o platy padesát procet a o dětech, které padají do mdlob, protože už čtyřicet osm hodin neměly nic do žaludku….

„Národ strádá a G20 se stará o banky.“

Nedokázala mi vysvětlit, proč se Papandreou rozhodl oznámit referendum v předvečer summitu v Cannes. Chtěl vyvolat elektrošok? Měl proti sobě veřejné mínění, počátek vzpoury ve vlastní straně a neoblomnou opozici. Referendum bylo politickou chybou anebo geniálním tahem prvotřídního politika?

Řecká novinářka sklonila hlavu nad svým Blackberry: „Pardon, jsem závislá na twitteru.“

Nová móda, lepší než Rubikova kostka, zahleděni do mobilních telefónů, twitujeme…. Novináří twitují, oficiálové twittují… Ničím nepodložené anebo banální a absolutně nezajímavé zprávy zaplavují twitter, přelévají se z jednoho na druhý. Krátké větičky, několik slov, ale co naděláte, na twitter se jich více nevejde a naše touha po co nejrychlejší informaci, rychlé jako nová částice, která je rychlejší než světlo, nám zabraňuje jít do hloubky problémů, zapřemýšlet nad významem pojmů, zahloubat se do studií oficiálních pramenů.  Závěrečné zprávy a komuniké jsou čím dál tím delší a jejich překlad do jazyku nové technologie čím dál tím zhuštěnější.

Oficiální twiter Elysejského paláce oznamuje velmi důležitou zprávu : « Začátek tiskové konference ». Jako bychom si nevšimli Sarkozyho, který přicupital k mikrofónu. Jako by všichni, kteří nemají zrovna nic důležitějšího na práci, po tak dlouho očekávané zprávě: „Začátek tiskové konference,“ rychle komentovali a přetwitovávali informaci do zbytku světa: „Kdybystetonahodounevedelizacateksarkozyhotiskovekonference@ .“

Nicolas Sarkozy dramatizuje. „Nemůžeme si dovolit explodování eura, protože by to znamenalo explodování Evropské unie.“

Merkel a Sarkozy: rozdíl stylu, způsobu, kterým odpovídají na otázky novinářů. Když se francouzský pezident cítí zahnaný do kouta vycení zuby, zavrčí, případně vytáhne kalašnikov argumentů a bez milosti odstřelí nebohého dotazovatele. Merkel se necítí, alespoň to nedává najevo, osobně napadena a poklidně, pedantsky vysvětluje.  Rozdíl charakterů? Oproti Německu, Francie je konfliktní země, agresivita je oceňována jako kvalita, vztahy mezi kolegy v práci, mezi šéfem a podřízeným, mezi státem a odbory se vyvíjejí v konfliktu… Jednání přichází až na druhém místě. Proto tolik sociálních bouří a demonstrací. Francie má hlavu státu k obrazu svému.

Tentokráte Sarkozy není příliš ve formě. Konference je odbytá einz zwei. Čeká ho nové jednání s Barakem, s Angelou, s José Luisem a s Cavaliere, kterému začalo vážně téct do bot. Ohlížím se po řecké novinářce. Zmizela i s propiskou, kterou jsem jí půjčila. A pak máme Řekům důvěřovat.

-Obama je taky jenom politik

Žvýká žvýkačku, když vystupuje ze svého oficiálního a obrněného vozidla. Přiletělo s ním až z Ameriky. Před rokem a půl, ve Washingtonu, na summitu o nukleární bezpečnosti, na televizních obrazovkách v tiskovém centru jsem objevila polika showmana. Obama při otevíracím ceremoniálu vítal jednoho státníka za druhým a jako dobře naprogramovaný robot servíroval hostům a kamerám světoznámý široký úsměv: úsměv – potřesení rukou – blesky fotoaparátů – host se vzdaluje – úsměv mizí – tvář se uzavře. Nový státník, nový úsměv, blesky fotoaparátů, host mizí, úsměv jako mávnutím kouzelného proutku taky mizí a znova a dokola. Někdo mačká dálkové ovládání?

Obama a Sarkozy se nemají v lásce. Sarkozy na Obamu žárlí? Obama je pravý opak svého předchůdce Georgese Bushe juniora, který poplácával Nicolasovi po zádech, pozval ho na svůj texaský ranč a servíroval mu hot dogy. Současný prezident je rezervovaný, těžko čitelný intelktuál. Francouzský prezident nepromešká jedinou příležitost k ironizování na účet svého amerického protějška: „Obama vyšel ze souboje s republikány oslabený. Neuspěl ovládnout situaci. V téhle krizi jsme jasně viděli jeho limity.“ (Le Canard enchainé, 10/08/11) anebo „Nebylo dostatečně řečeno, že americký prezident, kterého všichni zbožňují, málem přivedl svou zemi k zastavení plateb.“ (Le Canard Enchainé, 3/08/11)

Realita politky, Sarkozy a Obama na G20 nepřestávali předvádět „friendship“ a děkovali jeden druhému za „leadership“.

„Obama se změnil,“ vysvětlil Sarkozy návštěvníkům Elysejského paláce po návratu z Cannes. „Krize mezi námi vytvořila solidaritu. Nejsem si moc jistý, že mě má v oblibě. Jsem si jistý, že nemá v lásce Evropany. Ostatatně, je to oboustranné.(sic) Ale nic jiného nám nezbývá, než pokračovat ruku v ruce anebo se nechat sežrat Číňanama.“ (Le Canard enchainé,  9/11/11)

-Výsledky

Závěrečné komuniké šéfů států a vlád, Akční plán Cannes pro rozvoj a zaměstnanost, několik dodatků. Desítky stránek.

V roce 2008 v projevu v Toulonu Nicolas Sarkozy napadl liberální kapitalismus: „Samoregulace, která vyřeší všechny problémy, s tím je konec. Trh vše vyřeší, s tím je konec. Trh má vždy pravdu, s tím je konec.“ 1)

Daňové ráje, banky a bankéři, tradeři, spekulace, nekryté prodeje, kontinuální obchodování, ratingové agentury, hedge fundy, měnový systém a tak dále, měly být předmětem reform.

 „Jsem přesvědčen,“ pokračoval v Toulonu N.Sarkozy, „že zlo je hluboce zakořeněno, a že bude nutné znovu se podívat na celý finanční systém, stejně jako to po druhé světové válce učinil Bretton-Woods.“

Takový je Nicolas Sarkozy: oportunista s geniální intuicí o dopadu krize na světovou ekonomii, o nutnosti přeorat celý systém a s energií k prosazení pravidelných setkání státníků, kteří reprezentují, jak rád opakuje, 80% světové ekonomie. Bohužel, o tři roky později s krizí je to jako s chřipkou: každý rok se vrací, ale loňská vakcína na ní přestala platit. Francouzský prezident není, ač si to nechce přiznat, prezident Roosevelt a Francie nejsou Spojené státy na konci druhé světové války, které mohly diktovat svoji vizi světa a jeho ekonomického uspořádání. Dnes zájmy jedněch a druhých vedou k nekonečným vyjednáváním, jejichž výsledkem je nejnižší společný jmenovatel, pokud už od počátku nehrajeme s falešnými kartami.

Na příklad, co se týká daňových rájů, podle nevládní organizace CCFD-Terre Solidaire v žádném případě nezmizely z povrchu světa, ale naopak stále poskytují přístřeší 21% filiálek 50 předních evropských společností. Lichtenstein vydá informace o podezřelém fondu v případě, že žádost je „dostatečně pertinentní“.2)  Všechno je ve způsobu podání, ve slovníku, který používáte.

„Chci vás požádat, abyste si vzpomněli, že před třemi roky v Londýně, jsem musel pohrozit, že pokud nezveřejníme seznam nespolupracujících jurisdikcí, opustím sál. V té době jsme výraz « daňové ráje »raději nevyslovovali. Vidíte, jaký pokrok byl od té doby uskutečněn. » a Nicolas Sarkozy dále tvrdí, že dnes neexistuje více než jedenáct daňových rájů. 3)  

Skutečnost je méně radostná. Z původního seznamu, který jich obsahoval několik desítek, zůstalo opravdu pouze jedenáct „rájů“, až na to, že když v roce 2009 G20 v Londýně seznamy daňových rájů zveřejnilo, odborníci se podivovali, že nenašli notoricky známé „ráje“ jako Hongkong, Macao, Delaware anebo Panenské ostrovy, miniaturní území, která náležejí členům G20. 4) Daňový únik dělá ve Spojených státech na 100 miliard dolarů a v Evropské unii na 150 milard eur. Částka, která by ulehčila státním rozpočtům.

A obecně, 90% pravidel finančního světa zůstává v platnosti, pouhých 10% bylo od roku 2008, od prvního summitu G20 v Londýně, změněno.

Nicolas Sarkozy prezentuje poslední summit jako úspěch, ale těžko se mu vysvětluje, proč jsou stále ratingové agentury krály našich osudů, proč si burzy hrají na jojo, proč si banky přestávají půjčovat peníze, proč  jsme na jedné straně zahnáni do drastických úsporných programů a na straně druhé Mezinárodní měnový fond varuje před zastavením ekonomického růstu? Proč nám stále krize šlape na paty.

 

1)Výňatky z proslovu N. Sarkozyho v Toulonu v angličtině:  http://franceintheus.org/spip.php?article1128

a proslov ve francoužštině: http://www.elysee.fr/president/les-actualites/discours/2008/discours-de-m-le-president-de-la-republique-a.2096.html?search=Toulon&xtmc=toulon&xcr=1

2)http://blogs.lesechos.fr/IMG/pdf/G20_TerreSolidaire_101011.pdf

3)Antiga a Barbuda, Barbados, Botswana, Brunej, Panama, Seychely, Trinidad a Tobago, Uruguay, Vanuatu

4) Renaud LECADRE. Lutte contre les paradis fiscaux : les mesures sont un fiasco. Libération 29/10/2011