Po půlhodině cesty autobusem se z mlhy vynořilo jezero TOYAKO a hotel Windsor. Socialističtí architekti osmdesátých let by se nemuseli stydět za podobnou krásu. Betonové monstrum v podobě zámořského parníku je přezdíváno bublina, připomínka zlaté éry japonské ekonomie a investic do šílených monumentálních projektů.
K hlavnímu vchodu hotelu je zakázáno přiblížit se byť jen zdaleka. Nezbývá nám než se vydat do konferenčního sálu postraními chodbami. Procházíme husím pochodem okolo parkingu s padesátkou bílých policejních motocyklů, okolo skladu potravin, prádelny, kuchyně, květinářství a skladu odpadků. Dlouhá a šedivá chodba s nízkým stropem se hemží personálem, který si začíná zvykat na více či méně velké skupinky cizinců, které pronikly do jejich podzemního světa.
V průběhu tiskovky Sarko recituje několik not shrnujících jednání. Je oblečen do tmavého obleku, bílé košile s černou kravatou. Jednoduché a elegantní. Ty tam jsou přiliš velká saka, příliš dlouhé kalhoty a přílišná gestikulace. Tón je umírněný a vážný. Podle jeho vyjádření, Osmička se shodla přijmout cíl snížení světových emisí plynu se skleníkovým efektem nejméně o 50 procent do roku 2050!S ohledem na skutečnost, že ještě před několika lety, prezident Bush nechtěl o oteplování planety slyšet, je to opravdu pokrok. Loňský sumit v Heligendamu se pyšnil závěrečným prohlášením, ve kterém se členské země osmičky, včetně Američanů, zavázali „vážně se zamyslet“ o snížení o padesát procent emisí. Tentokráte „přijali cíl“.
Několik podrobností narušuje všeobecně vládnoucí optimismus. M. Pachauri, prezident Mezivládního panelu o změnách klimatu (IPCC), kritizuje absenci bližších cílů, například do roku 2020. Podle jeho názoru situace je vážná a rok 2050 příliš daleko. Dále schází dohoda o referenčním roku. Evropská unie by si přála jako výchozí bod rok 1990. Spojené státy a Japonsko bojují o to, aby se snížení o 50 procent počítalo podle současné úrovně emisí, samozřejmě mnohem vyšší než na počátku devadesátých let. A nakonec, Bush trvá na zapojení nových ekonomií do boje proti globálnímu oteplení. Zbytečná námaha. Čína, Indie, Brazílie a další jsou přesvědčeni, že průmyslové země mají několik dluhů k splacení. Po desítky let si klidně bohatly a znečišťovaly. Jejich hledisko zní: „Planeta je v současném stavu kvůli vám. Je to hlavně na vás nést následky. My zatím potřebujeme čas k ekonomickému rozvoji. Později se uvidí.“
V příštím roce, v Itálii na ostrovech Maddalena, se osmička znovu setká se zástupci rozvojových zemí a s novými ekomiemi. I když se nedělám iluze, doufám, že nový americký prezident se zapojí do světového boje proti oteplování s větším přesvědčením, než jeho předchůdce.
PS: Kouřila jsem cigaretu v exteriéru centra, když se mě postarší Japonec otázal odkud jsem. Nesporně měl chuť si popovídat. Vysvětlil mi, že je zahradník a stará se o upravu místního parku. Narodil se v Kyotu, ale už po léta žije v Sapporu. Sláva, konečně jsem narazila na opravdového domorodce!
Hovoříme o zahradách „a la japonaise“, o vlivu japonské kultury na mladou generaci („Ach, manga,“ povzdechne si.), o tradicích. „Nejsem si jistý, že naše tradice přežije. Moderní umění je mezinárodní a mladí se nezajímají o dřívější svět. Řemeslná výroba a ceremonie jsou dnes udržovány staříky a stařenkami. Nemají komu předat jejich znalosti. Mladí jsou obráceni k západu. Naším problémem je, že nevíme, kdo jsme!