-Jiný kandidát
Až do loňského jara hrdinou prezidentských voleb, oblíbenec průzkumů veřejného mínění, očekávaný vítěz socialistických primárek a, kdo ví, příští prezident republiky, nebyl bývalý první tajemník socialistické strany François Hollande, ale jiný socialistický předák, tehdejší ředitel Mezinárodního finančního fondu, Dominique Strauss–Kahn. Bývalý ministr financí, brilantní ekonom, eso v zpřístupnění ekonomie širokému publiku, superstar médií, pohrdal svým potencionálním rivalem Françoisem Hollandem, vymyslil mu přezdívku „maličkost“ a veřejně tvrdil, že mu „zkroutí ruku“, pokud by mu snad nechtěl uhnout z cesty.
I když v posledních týdnech Hollandovi pravidelně přibývalo příznivců, v květnu minulého roku pokulhával o dvacet procent v průzkumech veřejného mínění za virtuálním kandidátem z Washingtonu. Ředitel nadnárodní instituce, nazývaný DSK, řídil partituru z kanceláře ve Spojených státech, a i když se nikdy oficiálně nevyslovil, o jeho ambicích nebylo pochybnosti…
„V noci ze 14. na 15. května 2011 František Hollande tvrdě spí… ´Valérie mě probudila: François, podle jedné informace DSK prý byl zatknut. Rozespalý, kandidát mávne nad zprávou rukou: Poslouchej Valérie, to jsou zase nějaký pověsti, kterými se internet jen hemží…´a znovu usne. (Antonin André, Karim Rissouli: L‘Homme qui ne devait pas être président, Albin Michel 2012, strana 74)
Po skandálu v New Yorku jsou socialisti omráčeni. Skrytý imám, jejich naděje v příštích prezidentských volbách, se oddal sexuálním hrátkám s hotelovou pokojskou a je obviněn ze znásilnění. Pro nikoho nebylo tajemstvím, že Dominique má zálibu v něžném pohlaví a něžné pohlaví zálibu v Dominiquovi, ale mezi svůdníkem donem Juanem a surovým násilníkem je, i pro jinak tak chápavé Francouze, podstatný rozdíl. Pravice si mne ruce, bývalí Strauss-Kahnovi příznivci se jeden po druhém řadí pod korouhev Františka Hollanda: kohorta politků, ale také prvotřídních ekonomů a intelektuálů. Volební mašina se může rozjet na plno. Ostatní kandidáti na socialistickou investuturu, jako bývalá Hollandova družka Segolène Royal anebo první tajemnice strany Martine Aubry se ve srovnání s mužem z Washingtonu nezdají být nepřekonatelný problém.
„Podle mého názoru, od počátku to Francouzi chtěli Sarkozymu naklepnout. Popularita DSK byla důsledkem Sarkozyho nepopularity,“ myslí si F. Hollande. (L’Homme qui ne devait pas être président, strana 22) Nejen popularita DSK, ale i popularita F. Hollanda. V okamžiku, kdy se aféra apartmánu 2806 newyorského hotelu Sofitel provalila, voliči levice a část středu se obrátili k novému spasiteli, který měl největší šanci porazit tehdejšího prezidenta Nicolase Sarkozyho…
-Ošklivé kačátko
Strauss-Kahn z kola pryč, veřejnost se začala zajímat o sympatického, ale přes jeho dlouhodobou přítomnost na francouzské politické scéně, relativně transparentního politika. Až do minulého roku ani jedna Hollandova biografie nebyla na trhu k nalezení: tuny o Segoleně, o Sarkozym, o DSK, ale nic o Hollandovi. Novináři sice oceňovali kandidátovu dobrou náladu, vtipy a kvalitní analýzu politické a ekonomické situace, ale odtud až po napsání knihy o muži, který má jen minimální šanci na úspěch a není „bancable“, je cesta daleká.
Politický slovník je plný bojových výrazů? Vůdce strany, vlády anebo státu je válečník, který vede své jednotky na politickém bitevním poli? Hollande je výjimkou – umírněný vyjednavač, jedinou zbraň, kterou používá, je humor. Muž byl po dlouhá léta díky svým přebytečným kilům a bohorovnému výrazu považován za hloupého Honzu ve světě hubených chytráků. Kulaté brýle, pomačkané neforemné sako mu dodávaly styl vesničana, který nedávno dorazil do hlavního města. Vřelý úsměv a reputace dobráka ho odsuzovaly do kategorie neškodně hodných outsiderů.
Jeden z věrných „grognardů“1), socialistický poslanec v Evropském parlamentu, Stéphane le Foll, byl přesvědčen, že bývalý tajemník Socialistické strany měl všechny kvality a vlastnosti k vykonávání prezidentské funkce, ale měl jednu vadu: zanedbával se. Stéphane si v roce 2010 přítele vzal stranou a mezi čtyřma očima mu vytkl jeho nedostatky a zapřísahal ho, aby se konečně začal starat o svou formu.2)
František se přestal krmit pomfrity a čokoládovou pěnou, shodil dvanáct kilo. Doslova změnil vzhled: nové brýle, kostýmy na míru, pohublý. Neztratil sice přirozenou přívětivost, ale proměna byla překvapivá a dodala kandidátovi na důstojnosti. Volební kampaň je vyčerpávající, je lépe být v dobré fyzické formě a občan oceňuje kandidáta, který se na ní připravuje se stejným nasazením, jako vrcholový sportovec na mezinárodní šampionát: „Francii si musíš zasloužit!“
Od prvních mítingů v rámci kandidatůry v socialistických primárkách, přes oficiální nominaci socialistickou stranou, po mítigy v Paříži anebo v provinčních městech, kandidát, na kterého před rokem nikdo nevsázel, kterého někteří socialističtí kamarádi přezdívali „lesní jahoda“, „priskurník“, „Babar“, kterého pravice popisovala jako nerozhodného, pomalého a ambivalentního, a kterého Sarkozy podceňoval a opovržlivě nazýval „nulou“, se pomalu oblékal do prezidentského kvádra, přesvědčoval o svých kvalitách.
Podobá se v gestech, v tónu hlasu Františkovi I., bývalému socialistickému prezidentovi Françoisovi Mitterrandovi, jak zkonstatovali někteří pamětníci? Mimetismus pravděpodobně, osobní talent určitě. Široká veřejnost objevila vynikajícího řečníka, který v kampani neváhal ironizovat na účet pravicového prezidenta.
Předloktí opřená o speciálně upravený řečnický pult, pohupuje se v kolenou jako lyžař na sjezdovce, posměvavý tón: „Prezident bude mít jediný argument, jak přesvědčit Francouze, aby mu obnovili mandát,“ tón se mění ve výhružně dramatizující baryton: “ Vidíte tu bouři? bude se ptát prezident. Vidíte tu krizi? Vidíte tu nepředvídatelnou, nebezpečnou, hrozivou situaci? Ratingové agentůry nám hrozí, trhy nás ohrožují. Takže, přeci nezměníte v bouři kapitána!“, napodobuje Hollande Sarkozyho. „Ale my mu řekneme, že kapitán není dobrý a on nám řekne, ano, ale je to kapitán,“ kadence slov se zrychluje, „A my mu řekneme : a navíc posádka taky nemá naší důvěru a on na to, ale posádka je na lodi a navíc loď je ve špatném stavu a pak, všichni jsme na stejné lodi…..“ Hollande bodá prstem do vzduchu, „a to ne, my mu na to: máme dnes kapacitu změnit a kapitána a posádku a loď a vydat se jiným směrem, s jiným kompasem a s jinými větry, které nás ponesou.“
„Huráááá!“ křičí obecenstvo. Hollandovo „One man“ show! Kdyby nebyl politikem, mohl vydělávat jako humorista. Militantům tečou slzy smíchu…..úspěch je zaručený. (z mítingu v Toulouse 6/09/2011)
-Itinerář
Hollande je klasický produkt malé francouzské buržoazie. Otec byl lékař specializovaný v oboru ORL, volil pravici, případně extrémní pravici. Matka byla sociální pracovnice, volila levici a obdivovala socialistického předáka Françoise Mitterranda. Přítomnost hlavy rodiny je poznamenána šikanou a přísnými pravidly. Naštěstí není často doma.
„Jeho ideje, protikladné mým, mě přinutily strukturovat mé myšlení, vybrousit argumenty,“ píše Hollande ve své knize „Změnit osud“. Oproti tomu matka: „Dodala mi důvěru. Pokaždé mě podporovala a v jejích očích jsem mohl číst hrdost, kterou pociťovala (…) Odešla v momentě, když jsem se rozhodoval, zda budu kandidovat.“
V roce 1968 se doktor Hollande vzdá kariéry lékaře, prodá soukromou kliniku v Rouenu, přestěhuje se s rodinou do Neuilly-sur-Seine u Paříže a pustí se do obchodu s nemovitostmi. Oproti staršímu bratrovi, produktu generace „peace and love“, „drugs and rock-and-roll“ a odporu vůči autoritě, František snadno proklouzává rodinnými konflikty, s úspěchem pokračuje ve studiích, poslouchá Beatles a Jima Morrisona, chodí na fotbal, obdivuje filmy Françoise Truffaulta, tráví večírky ve vilách bohatých kamarádů z Neuilly a prožívá několik milostných románků. François není svůdník, sám nad sebou se usmívá: „V lásce a s děvčaty, je to jako v angličtině, nacházím se v průměrné kategorii“ . (Serge Raffy: F.Hollande Itinéraire secret, Fayard 2011, str. 52)
Móda anebo opravdové přesvědčení: francouzská mládež byla v šedesátých a v počátku sedmdesátých let zapálená pro maoismus, trockismus, komunismus. Extrémní levičáci anebo anarchisti nejsou Hollandovi po chuti, politicky se přiklání k tradiční parlementní levici. Nejeden z jeho tehdejších spolužáků ze střední a později z vysoké školy prošel demagogickými politickými sdruženími, aby později přistál v socialistické straně, případně na pravici. Hollande je konstantní, ideologie a jejich intelektuální návnady ho nepřitahují, nestaví vzdušné zámky, nechce dělat revoluci, ale reformovat, což neznamená, že by neměl ambice.
Serge Raffy, autor biografie „F. Hollande: Tajný itinerář“, neváhá tvrdit, že Hollande od mládí věřil ve svůj prezidentský osud. Kvůli své krátkozrakosti byl zproštěn povinné vojenské služby, ale podle Raffyho si mladý Rastignac kladl otázku: „ Můžu doufat v ministerský anebo i vyšší post pokud neprojdu tou zatracenou vojnou?“
V době, kdy se většina mladíků snažila z vojenské služby ulít, František vyvinul energii a známosti, obdržel nové rande u vojenského lékaře a ten, překvapený « vlastenectvím » mladého absolventa, se nechal přemluvit. V průběhu služby v Coëtquidanu v Bretani, kadetní důstojník měl v kasárnách jako spolubydlící Jean-Michala Le Driana a Michela Sapina, kteří zůstali v jeho blízkosti do dnešních dnů. První z jeho bývalých kamarádů z vojny se stal ministrem obrany, druhý ministrem práce v socialistické vládě, která byla jmenována po vítězství v parlamentních volbách letošního roku.
-Ve službách Republiky
V roce 1981, kdy první socialistický prezident Páté republiky François Mitterrand dosedl do prezidentského křesla se s ním do Elysejského paláce nastěhovalo hejno nových poradců a poradců poradců. Mezi nimi i jistý François Hollande. Mladému muži je 27 let a nedávno ukončil Státní školu pro veřejnou správu (ENA), grál vysokých funkcionářů. V předcházejících letech získal titul bakaláře práv, vystudoval prestižní obchodní školu HEC a Pařížský institut politických věd, od roku 1979 je členem Francouzské socialistické strany.
F. Hollande, jehož jméno nefigurovalo v oficiálním elysejském organizačním schématu, připravoval poznámky prezidentovu poradci a o práci a o kancelář se podílel s jinou novickou v elysejských kuloárech, se svou životní partnerkou Segolène Royalovou. Není jisté, zda Mitterrand měl v té době o jejich existenci ponětí, teprve po několika měsících, krok po kroku, se mladý pár k republikánskému monarchovi přiblížil…
V parlamentních volbách, které následují volbu F. Mitterranda, František dostane od socialistické strany otrávený dáreček: kandidovat v regiónu Corrèze proti Jacquesi Chiracovi…. pozdější francouzský prezident Chirac je v té době starosta města Paříže a poslanec v Corrèze, kde má na kontu rodinné kořeny, zážitky z dětství a také korupci místních obyvatel, kterým poskytuje drobné služby. Zkráceně řečeno, Chirac je pánem na svém panství a nehodlá se o něj s nikým dělit, tím méně s neznámým mladíkem, který se narodil v Rouenu, prožil mládí v bohatém Neuilly sur Seine (jako Sarkozy), byl přivelen z Paříže a je „méně známý než Mitterrandův labrador“, posmíval se Chirac.
Hollandovi se Chiraca z Corrèze vystrnadit nepodařilo. Ve volbách do Národního shromáždění se prosadil teprve na potřetí, v roce 1988, a v jiném volebním obvodu než Chirac, ale našel kraj, který se stal jeho politickým zázemím. O téměř třicet let později, v roce 2011, se z Corrèze vydá na cestu za vítězstvím v prezidentských volbách a navíc… s Chiracovým požehnáním!
Video ze slavnostní inaugurace výstavy v Corrèze, jen několik měsíců před letošními prezidentskými volbami, na kterém téměř osmdesátiletý stařík přátelsky debatuje se socialistickým kandidátem a pronese větu: „Budu volit Hollanda,“ vyrazilo dech pravici a přivedlo do varu tehdejšího prezidenta Sarkozyho. Chirac se navzdory katastrofální bilanci třináctiletého prezidování stále těší láskyplné přízni francouzského lidu a bohorovná pozornost a nepředstíraná sympatie vůči bývalému politickému protivníkovi, byly pojmuty jako předání pomyslného žezla: racionální Francouzi rádi věří symbolům. 3)
Po neúspěšném pokusu zasedat v Parlamentu, Hollande zastával v osmdesátých letech funkci vedoucího kabinetu mluvčího vlády, pracoval v dnes již neexistujícím deníku, prezident Mitterrand mu čas od času svěřil delikátní misi, byl členem zastupitelstva ve městě Uzel a náměstkem primátora v Tulle (obě města se nacházejí v Corrèze). Od roku 1991 přednášel ekonomii na vysoké škole.
François Mitterrand, přezdívaný Sfinga, inteligentní Machiavelli, posunoval figurky po politické šachovnici, krutě a ne vždy s ohledem na svou politickou rodinu. Hollande nenáležel k žádnému klanu, kterými se socialistická strana nepřestává hemžit, naopak, mladý socialista založil s několika kamarády neformální fórum „Transcourants“, které si dalo za úkol překročit rámec malicherného stranického politikaření, překonat rozpory a pracovat na podstatných otázkách. Marná snaha, socialisté pokračovali ve své oblíbené hře: v potyčkách, a třicátníkovu iniciativu nevzali v potaz.
Hollande, tak jako mnoho jiných, obdivoval prvotřídního stratéga Mitterranda, vítěze z roku 1981, ale v průběhu druhého sedmiletého mandátu se smrtelně nemocný prezident – po dlouhá léta veřejnosti zatajoval rakovinu – obklopil dvorem bezmezných obdivovatelů: „Politickou teokracií“, dovolil si kritizovat mladý politik.
Poslední léta Mitterrandova panování byla poznamenána bratrovražedným bojem mezi dvěmi korunními princi, potencionálními nástupci: Laurentem Fabiusem3) a Lionnelem Jospinem a finačně-politickými skandály, regularita financování Mitterrandovy prezidentské kampaně byla zpochybněna. A navíc Mitterrand, posedlý otázkou času a stopy, kterou zanechá v historii, jmenoval v květnu roku 1991 první ženu do fukce premiéra. Chyba v castingu. Francouzská „Iron Lady“ Edith Cresson uspěla za jedenáct měsíců dva absolutní rekordy: rekord nejkratšího mandátu a rekord nepopularity. Její mandát je absolutní fiasko, ze kterého socialistů nepomůže ani nový ministerský předseda, Pierre Beregovoy. Parlamentní volby roku 1993 byly pro socialistickou stranu reálnou Berezinou: pouhých socialistických 57 poslanců v Národním shromáždění, které jich čítá 577!
František Hollande, jako většina jeho kamarádů, ztratil poslanecký mandát, ale vkládá všechny politické naděje a organizační schopnosti do možné kandidatůry na prezidentskou funkci svého nového mentora, Jacquesa Delorse. Prezident Evropské komise je populární a má reálnou šanci proti dvoum pravicovým kandidátům. Delors v Elysejském paláci, Hollande může doufat minimálně v ministerský post, ale Delors váhá, vytáčí se, odkládá rozhodnutí, až nakonec odmítne kandidovat…
Poslední socialistická pevnost padne, Jacques Chirac je zvolen prezidentem republiky a Mitterrand, vyčerpaný dlouhou bitvou proti nemoci, zbavený moci – poslední drogy, která ho držela při životě – „tonton“ (strýček), jak ho přezdívali muži jeho ochranky, opustí scénu osm měsíců po odchodu z Elysejského paláce. Jsme v roce 1995, socialisté se vrátí do Elysejského paláce teprve po dlouhých dvanácti letech.
Hollande si klade otázku o své politické budoucnosti: bez místa v poslanecké sněmovně, může se utěšovat pouze titěrnou funkcí poradce v Generální radě v Corrèze. Nicméně slova truchlení anebo pocit beznaděje se nenacházejí v Hollandově slovníku. Delorse vyměnil za nového mentora, za prvního tajemníka Socialistické strany Lionnela Jospina. Strohý lídr socialistů si nedělá iluze o skutečných zájmech ambiciózního muže: šplhat na vrcholek stranického organigramu, ale dlouho neváhá a využije jeho nejcenějšího talentu: umu komunikovat, a jmenuje Hollanda stranickým mluvčím. I když to podle názoru některých „přehání s uctíváním Lionnela Jospina“ (Serge Raffy) a je papežtější než papež, Hollandovy pondělní tiskové konference jsou hitem. Novináři jsou okouzleni jeho šarmem, jeho dobrou náladou, nikdy neodmítne otázku, odpovídá s vtipem a s nadhledem, štědře trousí „off“, které jim dodává pocitu, že se dotýkají tajemství bohů…
Několik měsíců po prezidentských volbách, v lednu roku 1996, se Jacques Chirac ocitl tváří v tvář největšímu sociálnímu hnutí od roku osmašedesát: dva týdny stávek hromadné dopravy, demonstrace miliónu osob v Paříži. Reforma sociálního zabezpečení je nepopulární stejně jako premiér Alain Juppé, který ji prosazuje a navíc, nová krize se usídlí ve Francii a s ní nárust nezaměstnanosti a nespokojenosti. Chirac se snaží zachránit co se dá a vyhlásí předčasné volby. Nechce dát „politice nový impuls“, jak oficiálně tvrdí, ale spočítal si, že se s časem situace bude dále zhoršovat a šance pravice uhájit většinu v Národním shromáždění se bude snižovat.
Politické „hara-kiri“, tvrdí jedni, „kravina“, smáli se jiní. V novém Národním shromáždění levice obdržela drtivou většinu, Lionnel Jospin byl jmenován předsedou vlády a svěřil provizorně vedení strany věrnému Hollandovi.
-Ambice počkají
Oficiálně zvolen do fukce prvního tajemníka Socialistické strany v listopadu roku 1997, Hollande má nelehkou úlohu zachovat jednotu shromáždění egoistických jednotlivců, nejrůznějších tendencí socialismu: od nezlomných levičáků po sociálně demokratické smýšlení. Mladické sny o propojení jednotlivých myšlenkových proudů vzaly, tváří v tvář realitě, za své: dává přednost kompromisu, vyhýbá se konfliktům, odkládá nepříjemná rozhodnutí na později. Podle svědectví: „Jeho odpověď nikdy není „ne“. Raději řekne: Uvidíme později.“ 4)
S několika věrnými přáteli, ale bez vlastního ideologického hnutí, François Hollande proplouvá lety s jediným cílem na obzoru, udržet socialistickou bárku nad vodou. O své funkci si nedělá iluze: „Spory jedněch, hádky druhých, po celý týden řeším problémy…“ (S. Raffy)
Hollande snil o postu mistra národního rozpočtu anebo financí: je to jako s vojnou, pokud se bude jednou chtít ucházet o nejvyšší funkci, je záhodno projít jedním anebo více ministerskými posty, a ty zatím Hollande do svého CV vepsat nemůže. F. Mitterrand dal přednost Segoleně a jmenoval ji ministryní životního prostředí. Na Františka místo nezbylo. Oficiálně protože Mitterrand nechtěl ve vládě mít manželský pár (co na tom, že Segolène a François nikdy nebyli oddáni), neoficiálně Hollandovi měl za zlé jeho „komplotování“ s Jacquesem Delorsem. A Jospin si chce podržet spolehlivého spolupracovníka v čele strany. Pro socialistického premiéra priority jsou následující: případní spiklenci anebo konkurenti na příští kanditaturu v prezidentských volbách jsou buť pod kontrolou ve vládě anebo pod kontrolou ve straně – Hollandova případná ctižádostivost počká.
Pozdější kritiku nedostatečné zkušenosti ve vládnutí věcí veřejných Hollande odmítal tvrzením, že byl v letech 1997 – 2002 zasvěcen do všech vládních rozhodnutí: „Viděl jsem premiéra Jospina jednou za týden a společně jsme rozebírali hlavní problémy.“ Komentátoři oproti tomu poznamenávají: „Hollande zastával až do roku 2002 roli mluvčího vládnoucí strany. Skutečným šéfem byl Jospin. “ (Christine Pouget, Corine Delpuech: FH. Hollande: De la Correze à l’Elysée, L‘Archipel, strana 45)
Léta spolužití socialistického premiéra a pravicového prezidenta probíhaly v atmosféře relativního hospodářského oživení, Francie vyhrála v roce 1998 mistrovství světa ve fotbale, pyšnila se svou multikulturní společností, vztahy mezi Chiracem a Jospinem byly sice napjaté, ale zůstávaly korektní, invektivy mezi dvěmi tábory měli na starosti straničtí snipeři. Za socialisty se úlohy se zápalem ujmul František Hollande a mlátil do Chiraca hlava nehlava. Prezident mu to neměl za zlé. Z dlouholeté zkušenosti věděl, že nejurputnější nepřátelé, kteří mohou zavinit vaši ztrátu, se nacházejí ve vlastních řadách. „Ochraňuj mě, Bože, před přáteli, před nepřáteli se ochráním sám.“…….
-Katastrofa
21. dubna 2002 se slunce usídlo ve víkendové Francii, volební místnosti zely prázdnotou… Nikdo nepochyboval, že první kolo prezidenstkých voleb je předem rozhodnuto a opravdová legrace začne teprve se soubojem prezidenta Chiraca se socialistickým challengerem. Jospin se obklopil profesionály, odborníky v komunikaci, kteří jsou schopni prodat vše a hlavně sebe, a ani v nejmenším nepochyboval, že jeho bilance a jeho čestnost ve strovnání se zkorumpovaných Chirakem ho umístí do čela pelotonu ucházečů o prezidentskou funkci. Ale levice byla roztříštěná – čítala osm kandidátů, pravice vedla hysterizující kampaň na téma bezpečnosti a obviňovala vládu z andělské najivity v boji se zločinem….
V osm hodin večer portréty dvou finalistů se objevily na televizních obrazovkách: Jacques Chirac a extrémní pravičák Jean-Marie Le Pen postoupili do finále. V socialistických řadách se zvedl výkřik hrůzy: Jospin je eliminovaný!
„Je to poranění, které v sobě stále nesu,“ prohlásil Hollande 22. ledna 2012 v projevu v Bourget. Byl jeden z prvních levicových politiků, kteří v republikánském elánu vyzvali voliče, aby přehradili cestu extrémistickému Le Penovi a bez zaváhání prohlásil, že bude volit Jacquese Chiraca. Chirac byl v druhém kole zvolen 82,21% voličů.
Sám, tentokráte bez mentora, v čele strany, Hollande je posedlý dvěmi prioritami: udržet jednotu a nenechat se odříznout od reality kouzelníky reklamy. Politik probrázdil republiku křížem krážem, navštívil nejvzdálenější vesnice, potřásl tisíce rukou, zná osobní příběhy obyvatel svého volebního obvodu a křestní jména jejich dětí, dává se do řeči s neznámými chodci, navštěvuje továrny, tyká si si s majiteli podniků. Pokud tribun připomíná Françoise Mitterranda, podobá se Jacquesovi Chiracovi v otevřeném přístupu k lidem a stejně jako oba dva, Hollande zná Francii do posledního centimentru.
V roli prvního tajemníka, Hollande – pacifikátor, vedl stranu od volebního úspěchů k volebnímu úspěchu. Socialisté se prosazovali v kantonálních, v evropských, v regionálních volbách, ale série byla brutálně přerušena v roce 2005 v referendu „pro“ anebo „proti“ Evropské ústavě: 59% voličů text zavrhlo. Hollande, který se v kampani pro Ústavu plně angažoval, váhá: „V roce 2006, jsem pomýšlel na kandidatůru do nadcházejících prezidentských voleb, ale neúspěch evropského referenda způsobila roztržky ve straně, které mě přinutily, znova, ji sjednotit.“ (F. Hollande „Změnit osud“, Robert Laffont 2012) Segolène Royalová kandiduje, volby prohraje, Sarkozy je zvolen prezidentem a Hollande pokračuje ve sjednocování až do roku 2008, kdy po více než jedenácti letech post prvního tajemníka opustí.
-Le rêve français
Zbavený povinností, Hollande má čas a obklopený přáteli, začne pracovat na svém programu: „Bylo jich jen několik, v té době, kteří věřili v mé šance. Hrstka přátel…“ , svěřil se v knize „Změnit osud“.
Od mládí se zajímá o finance a daňový systém, daně jsou v centru jeho úvahy o stavu společnosti, základem jeho projektu: « Ah, daně, daně říkají vše o společnosti. Daně jsou vzrušující. Není to způsob, jak potrestat bohaté. Povinnost přispět k národnímu úsilí se jich týká stejně jako všech ostatních. Spravedlivé daně umožňují přerozdělení kapitálu a podporují efektivitu ekonomie,“ tvrdil v roce 1990 a jeho pozice se dodnes nezměnila. (Marie-Eve MALOUINES: „François Hollande, ou la force du gentil“, JCLattès 2012)
Ale založit prezidentskou kampaň na sloganu o reformě daňového systému, není „sexy“. Najít podnět, najít ideu, na které by se většina shodla, sjednocující myšlenku… Hollande je otec čtyř dětí a neunikla mu katastrofální nezaměstnanost mladé generace, snižující se životní úroveň. Mládež a její budoucnost… Francouzský sen: „Je naší povinností znovu vynalézt sen, slib našim dětem, že budou žít lépe než my.“ (F. Hollande: „Změnit osud“)
Vzdělání a pracovní příležitosti pro nastupující generaci, zlepšení situace ve školství, více učitelů a profesorů. V době, kdy se Evropou prohání úsporné plány a škrty ve státních rozpočtech, Hollande ve svém programovém pamfletu přislíbil, že v průběhu pětiletého madátu vytvoří 60 000 míst ve školství. Kde na to veme? Zvýší daně a sníží daňové úlevy, a protože F. Hollande je socialista anebo spíše sociální demokrat, přispět by měli hlavně bohatí: kapitálové příjmy budou zdaněny stejně jako příjmy pracovní, pokud příjmy přesáhnou 150 tisíc euro na osobu, bude nasazena sazba 45 procent, zvýší daň z bohatství…“ Navíc ke svým „60 závazkům pro Francii“ Hollande v průběhu kampaně přidal dočasné zvýšení na 75 procent daně z příjmů, které přesahují 1 millión eur za rok.
Hollande nemá rád bohaté, jak se uřekl v jednom rozhovoru? V každém případě je nechce gilotínovat ani přinutit k emigraci. Ví, že společnost bohaté potřebuje, ale co nemá rád je: „Arogance privilégií, jejich požadavek dominace, jejich vůle vnutit se vládám. Jsou soustředěni ve finančním světě.“
„Zásluhy mají být odměněny, riziko favorizováno, podniky podpořeny. Bohatství získané prací a investicemi je legitimní, ale proti přemírné moci peněz je potřeba bojovat,“ dodává. (F. Hollande: Změnit osud)
-Taxikář
Mezi 6. a 15.květnem nově zvolený prezident není ještě oficiálně prezidentem. Republikánský obřad v Elysejském paláci, okamžik, kdy Nicolas Sarkozy opustí prezidentskou kancelář, usedne do auta a zamává nám nashledanou je naprogramovaný na zítřejší den. Před budovou ze žlutého pískovce, tak typického pro pařížskou architekturu, se za bariérami tlačilo několik desítek zvědavců. Sídlo kampaně socialistického kandidáta Françoise Hollanda se nacházelo v poklidné čtvrti nedaleko Invalidovny. Staříkové a stařenky s psíky na provázku trpce potřásali hlavou nad tím shromážděním, nad baletem limuzín, reprezentantů politických stran, státníků a velvyslanců, se kterými se dveře Františkovy kanceláře netrhly. Protilehlý tábor se v kampani posmíval „obyčejnému kandidátovi“, jak se Hollande sám nazval, který nikdy nezastával ministerskou funkci a neměl zkušenosti se zahraniční politikou. Jaký rozdíl s Nicolasem Sarkozym, který si se světovými lídry poplácával po ramenou!
„Chtěl bych vám vyjádřit poděkování… bylo vás mnoho a já jsem byl sám. Někdy jsem si některé z vás spletl s náhodnými chodci a potřásl jsem vám několikrát za den rukou….Vztah s tiskem bude určitě mnohem kodifikovanější,“ usmívá se nový prezident. Padesátka novinářů se skleničkami šampaňského v ruce se loučí s kandidátem, blahopřejí prezidentovi.
Šofér taxíku, který mě před sídlo kampaně dovezl, po mně poslal Hollandovi políbení.
„To je zvláštní,“ směje se Hollande, když mu vzkaz předám, „taxikáři mě zbožňují. Čím to je?“ dodává.
Řidič byl původem, tak jako většina taxikářů ve Francii, z jedné z bývalých francouzských kolónií a Hollande si hraje na Candida, ale jeho vítězství byl dlouhodobě připravený bojový plán, který zahrnul taktiku Obamovy prezidentské kampaně: neponechat stranou jediný potencionální hlas a v dlouhobě naprogramované akci zaměřit čtvrtě s vysokým procentem obyvatelstva s neevropským původem. V trpělivé kampani stovky dobrovolníků klepali na desítky stovek dveří a oslovovali publikum, které se obvykle k volebním urnám nedostavuje.
Nicolas Sarkozy chtěl agesivními argumenty o nebezpečí imigrace svést voliče extrémní pravice? Hollande nemusel mít podporu 700 mešit, jak v kampani Sarkozy lživě tvrdil (proč ne tisíce mešit?), stačilo podat brožůrku s programem a se jménem socialistického kandidáta, druhá a třetí generace emigrantů, kteří mají francouzskou státní příslušnost, pracují, platí daně a volí, volili proti stigmatizaci. Ve sčítání, jejich hlasy pomohly vážkám přiklonit se na opoziční stranu. Samo o sobě by to nestačilo… Valná většina Francouzů byla natolik znechucena pětiletou vládou N. Sarkozyho, že byla schopna volit i ďábla, pokud by projevil dostatečné schopnosti k řízení státu. V druhém kole byl Hollande zvolen 51,6% hlasů proti 48,4% pro Nicolase Sarkozyho, konečný rozdíl dělal 1 139 983 hlasů.
Generál de Gaulle tvrdil, že prezidentská volba je setkání mezi jedním mužem a národem… Ten anebo onen kandidát odpovídá aspiracím většiny, pokud to není odvrhnutí jednoho z kandidátů většinou…
———————————————————————————————–
1) „grognard“ podle názvu vojáků, kteří věrně doprovázeli Napoleóna Bonaparta po celou jeho kariéru až po nucený azyl na ostrově Elbe
2) Oproti legendě, která se šířila zahraničním tiskem, a který změnu přisuzoval nové Hollandově partnerce Valérii, Stéphane Le Foll mi v rozhovoru potvrdil, že to byl on sám, kdo Hollandovi domluvil a přesvědčil ho o nutnosti změnit look.
3) http://www.youtube.com/watch?v=RbMLFnvFoDA (12 juin 2011)
4) Laurent Fabius je nynější ministr zahraničních věcí
5) rozhovor autorky s Jean-Claudem Yardinem, přítelem F. Hollanda a starostou vesnice Saint Solve v Corrèze