– Lež má nohy krátké, i když je má ministryně dlouhé
Tunisko, země kde vypukly první nepokoje, je oblíbeným cílem francouzských turistů všech sociálních kategorií a o některých víkendech by v se Marakéši mohlo zorganizovat zasedání vlády. Ministři si při nejrůznějších příležitostech blahopřáli k ekonomickému úspěchu severoafrické země a ignorovali protesty lidskoprávních organizací, které kritizovaly nedemokratický režim prezidenta Bin Alího. Nikdo nepředvídal, že by se téměř pětadvacetiletá diktatura mohla zhroutit a samotní Tunisané byli překvapeni rychlostí událostí. Začaly 17. prosince 2010 upálením Mohameda BUAZIZE, mladého prodavače ovoce a zeleniny v Sidi Buzidu v centru Tuniska. Policejní hlídka mu pod záminkou, že nemá příslušné povolení zabavila zboží, trakař a váhu. Nestalo se to poprvé… Mohamed, který živil pokoutným obchodem početnou rodinu, neuspěl získat pracovní nástroje zpět. Ponížený zkorumpovanými byrokraty, bez prostředků, v zoufalém gestu se polil benzínem a zapálil. O necelé tři týdny později na následky popálenin zemřel.
Událost pobouřila veřejné mínění, z města Sidi Buzidu se protesty rychle rozšířily po celém Tunisku a potyčky mezi mladými demonstranty a policií byly na denním pořádku.
Přátelská země si zaslouží ohledy, ale Michelle Alliot-Marie nebo-li MAM, ministryně zahraničních věcí, překročila hranici dobrého vkusu, když 11. ledna letošního roku v proslovu v Parlamentu nabídla tuniskému ministerstvu vnitra francouzské znalosti a pomoc v „usměrnění bezpečnostní situace.“ Mínila dodávku zbrusu nových pendreků, slzného plynu anebo vodních děl? Těžko říci. O detailech se nerozhovořila. Nicméně video s jejím projevem se zabydlelo na webových stránkách a desítky tuniských internautů hořce poznamenaly: „Díky Francie!“
Koncem ledna se satirický týdeník «Canard enchainé » (v překladu „Uvázaná kachna ») rozepsal o prosincové dovolené francouzské ministryně a ejhle, vyšlo najevo, že v době počátku nepokojů pobývala v Tunisku a použila soukromého letadla tuniského businessmana blízkého vládnoucímu režimu.
« Kachna», francouzský novinový Wikileaks, do kterého přispívají desítky dobrovolných anonymů, je od roku 1915 postrachem politiků a jim podobných. Každou středu otvírají osmistránkový plátek se strachem, že se na ně vyhrne informace, kterou by rádi zatajili. Alliot-Marie, první žena ve funkci ministryně obrany a vnitra, bývalá ministryně spravedlnosti, která byla 14. listopadu 2010 jmenována do funkce ministryně zahraničních věci, je světem protřelá politička a argumentů, jak se vykroutit z nemilé situace má nepřeberno : Letenky z Paříže do Tunisu uhradila z vlastních peněz a soukromý jet ? Náhodou se na letišti potkala se známým, s Azizem Miledem, a :
« Upřímně řečeno, (Aziz Miled) jednoduše řekl «Máme společný cíl a v letadle je místo. Než abyste strávili dvě hodiny v autě, co kdybyste se svezli se mnou ? »
Někteří jezdí autostopem, jiní stopují soukromá letadla.
Historka by prošla, kdyby nebylo Kachny a přátelských informátorů, kteří v následujících týdnech přilili olej na již tak kypící veřejné mínění. Soukromý jet nesloužil pouze na jeden let, ale na dva a kromě ministryně a jejího druha (mimo jiné také člena vlády) přátelských služeb využili i paní a pan Marie, tatínek a maminka. Média rozpoutala palbu, opozice požadovala odstoupení ministryně. A když Kachna zveřejnila článek o tatínkovi a mamince (94 a 92 let), kteří v šarmantním letovisku v Tabarce uzavřeli s výše zmíněným tuniským podnikatelem obchodní dohodu ve výši 350 000 eur, nablýskané parkety ministerského paláce podklouzly pod, jak tvrdil prezident Chirac, « nejhezčími nohami v Republice ».
– Mea culpa, mea maxima culpa!
Bin Alí je z kola pryč, Mubarak je z kola pryč, režimy v Súdánu a v Sýrii jsou na pokraji zhroucení, Muhamar Kaddáfí, můj oblíbený diktátor, se znovu ocitl na lavici obžalovaných. MAM je vedlejší ztráta, podružná oběť událostí, které otřásají počátkem dvacátého prvního století. V Parlamentu mohla těžko bez souhlasu Elysejského paláce podpořit zkorumpovaný tuniský systém, ale katastrofální komunikace okolo jejích vánočních prázdnin začala ohrožovat pochroumanou pověst francouzské diplomacie. V neděli 27. února MAM podala demisi. Alain Juppé, bývalý předseda vlády, „nejlepší z nás všech“ (tvrdil taky Chirac), se ujal ministerského žezla.
-Vraťme Sarkozymu, co je Sarkozyho
Zpět do devadesátých let. Nicolas Sarkozy je starostou města Neuilly sur Seine a vládní mluvčí. 13. května 1993 blíže neidentifikované individuum vzalo mateřské školce v Neuilly jako rukojmí jednadvacet dětí a učitelku. Požaduje sto miliónů franků a přezdívá se „Human bomb“, lidská bomba zabalená do výbušnin. Dva dny jednání. Sarkozy pendluje mezi vyjednavači, speciální jednotkou, přemlouvá únosce zpoza dveří. Televizní kamery filmují budoucího prezidenta s několika děcky v náručí. Událost se štastným koncem pro děti, s méně úspěšným pro HB, který skončil s třemi kulkami v mozku, přinesla národní slávu mladému politikovi. Jeden z příkladů jeho charakteru. Hyperaktivní, nikdy není lepší než v kritických situacích. Akce mu dodává energii, narůstají mu křídla, startuje do výšin. Válka v Gruzii, světová ekonomická a finanční krize, válka v Libyi. Mírová smlouva mezi Ruskou federací a Tbilisi, G dvacítka reprezentantů 80% světové ekonomie, finanční pomoc Řecku… pochrupávající mezinárodní anebo evropské organizace nestačí sledovat návrhy a iniciativy. Existují prošlapané cestičky? Zvyky a návyky? Sarkozy je obejde, obkrouží, mine s rychlostí Formule 1, zamává na pozdrav: „Chyť mě, jestli můžeš.“
Někdy se pustí do nepřítele, který je na světovém dvorku o hlavu anebo o dvě větší. Čína se nenechala rozházet a zachovala bohorovný klid, když Sarkozy přednášel o lidských právech v Tibetu. „Nechceš přijet do Pekingu na Olympijské hry, nekoupíme tvé atomové elektrárny.“ Gruzie přišla o Jižní Osetii a Abcházii? Mír byl nastolen a filmové kamery se dávno stáhly z malé republiky…
-Levitte míní, Sarkozy mění
Od vzniku páté republiky, kdy francouzská ústava zakotvila přímé volby prezidenta, zahraniční politika je, stejně jako obrana, výsostnou doménou Elysejského paláce a v Elysejském paláci je od roku 2007 šéfem diplomacie Jean David Levitte. Levitte, zvaný diplomator. Uhlazený, učesaný, usměvavý, vyrovnaný šedesátník je spolutvůrcem francouzské zahraniční politiky posledních let. Spojené státy, Čína, arabský svět, afričtí diktátoři ? « Peace and Love » a « business je business ». Poradce prezidenta Jacquese Chiraca v letech 1995 – 2000, velvyslanec v New Yorku a ve Washingtonu, zasloužil se o zkvalitnění vztahů mezi Spojenými státy a Francií. Sarkozy je prchlivý? Levitte nikdy neprojevuje sebemenší emoci. Sarkozy nesnáší novináře, Levitte je vždy připraven odpovědět na jakoukoliv otázku. Protiklady, které pravděpodobně způsobuji nesnadnou interpretaci francouzské zahraniční politiky.
„Nejsme v logice intervence v Libyi,“ prohlásil 23. února Jean David Levitte a dodal: „Myslím, že bychom se neměli vydávat cestami, které by se z pohledu toho anebo onoho hlavního města mohly zdát atraktivní, ale které by hluboce a velmi nebezpečným způsobem změnily fungování mezinárodního pořádku.“
Od 4. března se francouzská armáda začala připravovat na válku. 10. Francie uznala Dočasnou národní radu v Benghází jako představitele Libyjského státu. 17. Rada bezpečnosti v New Yorku odhlasovala rezoluci 1973 ve jménu „Odpovědnosti ochraňovat“. Ochraňovat civiliní obyvatelstvo před špatnou náladou diktátorů. 1) Dnes je Francie v plné polní a bombarduje vojenské cíle v Libyi. Libyjská opozice vyvěsila francouzskou vlajku v Benghazí a obyvatelstvo se předhání ve výrazech obdivu: „Dnes, díky Bohu a Sarkozymu máme jistotu, že zvítězíme.“ 2)
Neznám tajemství zámeckých pánů. Mohu se jen dohadovat, co se přihodilo mezi 23. únorem, kdy Levitte sáhodlouze vysvětloval, proč se Francie nemůže a nechce angažovat v ozbrojeném konfliktu a 4. březnem, kdy francouzská letadla začala špiónovat libyjské území. Prezident Obama, zamotaný do válek v Afganistánu a v Iráku, neměl nejmenší chuť pustit se do nového konfliktu, ale arabské země neměly nic proti nápadu zbavit se „věčného problému Kaddáfí“ a Saudská Arábie jako první. Král Abdullah nezapomněl, že na něj Kaddáfí chystal atentát. Mít arabské země na své straně znamenalo pro Sarkozyho zelenou, ruku v ruce s mladým britským premiérem Davidem Cameronem, k přípravě rezoluce Rady bezpečnosti. Obama? Odstartoval s handikapem. Evropská unie? Státy se rozdělily na pro a proti. Africká unie? Existuje vůbec? Sarkozy se chytil dobré příležitosti.
-Poslední slovo
Kaddáfí je despota a provokatér, namočený zdaleka i zblízka do několika afrických konfliktů. Západní svět prominul, ale nezapomněl jeho nedávnou teroristickou minulost (viz článek „Náš přítel Muamar Kaddáfí“) a Sarkozy je nepopulární, ale pozitivní účast Francie na světovém dění je vždy oceňována. Francie má tradici intervenční politiky, čím více je viditelná, tím více jsou Francouzi spokojeni. A i když se prezidentské volby nevyhrávají díky úspěchu na zahraniční scéně, Sarkozy se příští rok bude moci chlubit mezinárodní aurou…. pokud se mu podaří konflikt rychle ukončit. Situace na Libyjské frontě se zdá zablokována. Kaddáfího jednotky se zabarikádovaly v městech, která spojenecká letadla nemohou bombardovat (přílišný risk civilních obětí) a revolucionáři jsou špatně ozbrojeni a bez dostatečného vojenského výcviku a organizace.
„Kadáfí musí odejít!“ heslo posledních dnů.
Ale jak donutit k odchodu beduínského dědečka, který se schovává v jednom z nespočetných bunkrů, pokud není nastěhovaný v domácnosti jednoho z přátel anebo nepřátel a který si neváhá utahovat z francouzského prezidenta: „Je to můj přítel, ale asi se zbláznil. Trpí nějakou psychickou nemocí.“3)
Západní politici doufají, že bude zavražděn anebo vydán vlastními lidmi mezinárodní spravedlnosti.
„Pokud Kaddáfího syn oznámí, že by bylo lepší skončit a odloučit se od svého otce, není důvodu nepovažovat to za akt dobré vůle,“ říká Sarkozy.
Diplomacie znovu přebírá vládu nad věcmi pozemskými a připravuje novou post Kaddáfího éru: dialog mezi provizorní vládou, civilní společností a těmi, kdo včas zradí diktátora.
Znáte alespoň jeden revoluční proces na světě, v histori – můžeme jít až k francouzské revoluci – kde byste nenašli osobnosti, které se podíleli na bývalém režimu?“ (Alain Juppé v Parlamentu)
1) Nový koncept, který byl odsouhlasen ve Spojených národech v roce 2005 a je poprvé použit v rezoluci 1973.
2) Žurnál Libération
3) v rozhovoru pro německou televizi