Reklama
 
Blog | Magdalena Bresťáková

Bernice

Zpět v pohádkovém hotelu v N´Djameně. Pokoj s tapetami s černým a zlatým motivem, který připomínal přijmací salón pohřebního ústavu, jsem vyměnila za pyžamové proužky.  Mám sprchu, klimatizaci a pouhé dva krikety zatoulané v rohu koupelny. Luxus v miliónovém pekle.

-Město

S koncem dne se davy vylily do ulic. Nekonečná planina N´Djameny s řady nízkých domků z hlíny se ztrácí v prašném nedohlednu. Zdá se mi, že je tu více lidí než v kterémkoliv jiném hlavním městě: kola, motorky, automobily, tisíce chodců. Jít za prací, prodávat několik ovocných plodů anebo cigarety na okraji silnice, zametat chodníky, nechávat se oholit ve stínu stromů, nést tác naplněný čerstvým masem na hlavě. Vchody do skromných obchůdků, rájů čínského zboží, okrášlili místní umělci barevnými naivními obrázky.

Po silnici projíždí vojenské automobily přeplněné ozbrojenými jednotkami. Nové uniformy, poslední modely zbraní. Některým vojákům není více než patnáct let.

Reklama

Plakáty s fotografií prezidenta Idrisse Debyho tvrdí: „Štěstí obyvatelstva je alfou a omegou jeho mandátu.“

Ženy mají zahalené vlasy, vztyčenou bradu,  závratné křivky těl v tradičním oděvu elegantních barev a vzorů.

Bývalý francouzský kolonizátor, tak pyšný na svou civilizační nadřazenost, se nerozptyloval křesťanskou morálkou anebo ideály francouzské revoluce a bez váhání převzal za svou místní tradici  polygamie. Christian Mégret v románu « Les anthrophages » popisuje úděl žen v Čadu : « Na konci října roku 1898, v kolonizované zóně, jednotka Voulet Chanoine byla umístěna v oblasti Segou. Ani jeden z nových velitelů neuznal za vhodné odchýlit se od zvyku svých předchůdců : Jeden z nich měl šest žen, pěti bylo mezi deseti a patnácti lety. Jak si vojáci ženy rozdělovali ? Výběr byl následovný : ženy byly shromážděny na cvičišti a podle šarže, Evropané byli upřednostňováni, jeden po druhém si vybrali « holku », která se mu zamlouvala… » 1)

Tma noci padá v šest hodin. Francouzské ministerstvo zahraničních věcí na svých internetových stránkách nedoporučuje vycházet do potemnělých ulic, ale cítím se tu v absolutní menšině i za denního světla. Kde jsou ostatní bílé tváře?  

-Války

Čad, stejně jako sousední Súdán, je rozdělen na africký jih a arabský sever.  Ale na rozdíl od Súdánu a k velké nelibě severních národů, kontrola země padla v roce 1960 do rukou jihu. Povstání severu v roce 1966 začalo sérii konfliktů, které po mírové přestávce let 1990-2004, znovu vypukly, tentokráte jako následek občanské války v sousedním Dárfúru a navíc „Od počátku byly Čadské války internacionalizovány:  Francie, Kadáfího Lybie, Súdán, Spojené státy… „ 2) Kdekdo se montuje do vnitřních záležitostí desetimiliónové země.

Poslední velká bitva se odehrála v N´Djameně před pouhými dvěmi lety. Několik budov ve středu města, v okolí prezidentského paláce, nesou stopy bojů. Parlament je dodnes v troskách. Desítky anebo stovky obětí…. Nikde jsem nenašla oficiální počet obětí čadských válek. Třicet tisíc, dvěstě padesát tisíc? V Čadu většina obyvatel nevlastní legitimaci, není jednoduché identifikovat a podružně spočítat mrtvé. Někteří manželé využili zmatené válečné situace a práskli do bot. Tisíce opuštěných žen a válečných vdov se nachází bez jakékoliv pomoci a s houfem hladových krků k nasycení.

-Trhovkyně v Denbé

Členky sdružení trhovkyň z čtvrti Denbé v N´Djameně jsou válečné vdovy anebo jednoduše vdovy. Začaly před několika lety. Desítka žen se společnou kasou, do které vkládaly několik ušetřených franků. Jednou za týden nashromažděný peníz daly jedné z nich na nákup většího množství prosa, zeleniny, ovoce anebo koření. A tak dokola až jedna z belgických nevládních organizací sehnala před deseti lety fondy na nákup zboží ve větším, podpořila sdružení v nákupu lokálu, uspořádala několik lekcí organizace a účetnictví.  Většina žen z trhu Denbé neumí ani číst ani psát. Země je na spodku žebříčku v téměř všech indikátorech lidského rozvoje: 43,3% obyvatelstva žije pod hranicí chudoby, průměrná délka života je 49 let a míra gramotnosti se pohybuje na 33%.

Každá trhovkyně má právo na čtyřměsíční úvěr 30 000 CFA franků s deseti procentní sazbou. Nakupují za nižší ceny v době sklizní a prodávají, když ceny rostou. Dnes sdružení čítá čtyřicet sedm žen na trhu v Denbé, sto čtyřicet sedm v N´Djameně, několik tisíc v celém Čadu. Když neprodávají, podomácky vyrábějí mýdlo, sirupy, marmelády a nebo, jsou na nápad pyšné, sbírají papírové kartony, ze kterých vyrábějí brikety na zatápění pod kuchyňskými hrnci.

„Sama nejsi nic. V kolektivu je síla,“ říkají.

Spekulují s cenami zemědělských surovin, ale nemají dostatečnou marži, aby si mohly pronajmout větší sklad, nakoupit větší množství množství zrna, případně zbohatnout. Říkají, že „se débrouiller“, nepřeložitelný výraz, něco jako poradit si v každé situaci, nějak se zařídit, pohybovat se na hranici mezi chudobou a bídou…

-Bernice

Na trhu v labyrintu uliček, v žlutavém prachu, jeden stánek je nalepený na druhý. Hromady oděvů, které západní civilizace odložily humanitárním organizacím, marně čekají na klienty. Děti se nám nalepily na paty. Některé jsou oblečené do sepraných triček, které hlásají: „Obama, spirit of America.“ anebo „Obama for Prezident“.

Trhovkyně rozmrzele mávají rukama před fotoaparátem. Úsměvy jsou řídké, život je drsný.

Bernice moc neprodává. Ceny stoupají.

„Když to půjde takhle dál, nebudu moc splatit peníze, které mi sdružení půjčilo na nákup zboží.“

Jedné noci byl dům Bernice přepaden vojáky pravidelné Čadské armády. Jeden z nich unesl patnáctiletou dívku  jako trofej. Vdaná proti vlastní vůli, matka v šestnácti. Další čtyři děti následovaly v pravidelných intervalech. Vdova ve třiceti. Vnucený manžel padl v jednom z konfliktů… Se samozřejmostí vlastní beznadějné situaci, Bernice nemá jiného východiska, než nést následky, pokračovat, přežívat.

„Někdy jsme zůstali dva, tři dny, bez toho, že bychom měli co do žaludku. Díky sdružení je to o něco lepší, ale poslední dobou se situace zhoršila. Sotva s penězi, které na trhu vydělám, vystačím. To proto jsem pořád tak hubená,“ směje se.

 „Do školy jsem nechodila.“ Bernice mávne rukou: „O těch, co do školy chodily se říkalo, že z nich budou prostitutky.“

Kolikrát jsem, ve vztahu se vzděláním mladých dívek, slyšela výraz prostitutka? Pokaždé, když jsem s obyvateli Čadu diskutovala o situaci žen „prostitutka“ a „škola“ se vracelo s neodbytnou pravidelností. Žena, která se vzděláním dostane na úroveň muže, nemůže toužit po ničem jiném, než prodávat svoje tělo na veřejném prostranství? Anebo jí nic jiného nezbude, protože na trhu naaranžovaných manželství se nenajde zájemce? Má společnost strach, že mladé ženy, které ukončily školní docházku, nebudou chtít žít život předchozích generacích, odsouzených k domácím pracím a plodění dětí? 

-Prokletá nafta

Od  roku  2003 je Čad členem úzkého kruhu producentů ropy.  Byly to Světová  a Evropská banka, které díky dlouhodobé půjčce umožnily stavbu tisícky kilometrů ropovodu z jihu země až do Kamerunského přístavu Kribi. Finanční ústavy půjčily peníze pod podmínkou, že se čadská vláda zaváže k využití 12% příjmů z naftové renty k rozvoji země. Provozovatelský koncern byl složen ze dvou amerických ropných společností ExxonMobil a Chevron Texaco a malajské firmy Petronas. Smlouva, která byla představena, jako příklad dobrého hospodaření, brzy vzala za své. Čadský parlament změnil zákon a renta, pokud nezmizela v kapsách místních potentátů, posloužila čadskému diktátorovi k nákupu zbraní. Protesty dvou kapitálových účastníků se rychle vypařily před hrozbou Idrisse Debyho zavřít naftové kohoutky. Navíc Čad obnovil v roce 2006 diplomatické vztahy s Čínou, novým konkurentem na slibném trhu, který neprojevuje přílišnou starost o právo obyvatel na přerozdělení  příjmů z prodeje černého zlata.

Thierry Vircoulon, jeden z francouzských specialistů krizí na africkém kontinentu analyzuje situaci následovně: „Snadné vítězství čadského Davida proti Goliáthovi mezinárodních společností svědčí o realpolice období  po studené válce : demokracie a dobrá správa věcí veřejných není obětována  ve jménu boje proti komunismu, ale ve jménu «zadržení » islamismu a kontroly základních surovin. Tato nová verze staré politiky nicméně způsobuje stále stejné oběti : populace, které jsou odsouzeny k trvalé chudobě.“ 3)

Ptám se trhovkyň, co by si přály do budoucnosti.

„Kdyby nám někdo mohl přispět na nový lokál a taky bychom se rády cestovaly. Chtěly bychom se setkat se sestrami v zahraničí, vyměnit si s mimi zkušenosti. Je toho hodně, co se od nich můžeme naučit.“

 

1) J.F. Rolland „Le grand Capitaine“ (Grasset, 1976)

2) Gérard Prunier, „Cad´s tragedy“, 7 Sept. 2007

3) Thierry Vircoulon: « Tchad : La victoire facile d’un Etat fragile contre les institutions internationales“

http://www.crisisgroup.org/en/regions/africa/central-africa/chad/vircoulon-tchad-la-courte-histoire-du-modele-norvegien-au-tchad.aspx