Minulý týden ve středu večer v hale Zénith v devatenáctém pařížském obvodu Socialická strana pořádala poslední předvolební míting. Na programu: projevy pařížského starosty, první tajemnice Socialistické strany, nového socialistického Premiéra. Čtvrt hodinku před vypuknutím radovánek se v exteriéru rozpoutala jarní bouřka, organizátoři se slitovali na dvacítkou demonstrantů z automobilky Peugeot, kteří na několik metrů od vchodu skandovali proti propouštění, a vpustili je do sálu. Prodeje francouzských automobilů poklesly od počátku roku o 12%. V první řadě před scénou politici a noví ministři klidně pokračovali v načatých rozhovorech. Nevypadalo to, že se jich improvizovaná demonstrace týkala, případně dotýkala.
Odborník na ekonomii, ředitel Francouzského institutu ekonomické kojunktury, Xavier Timbeau v srpnu loňského roku ohedně krize poznamenal: „Krize ještě zdaleka neskončila, bude trvat nejméně pět let, tak jako během krize třicátých let minulého století. Schází nám globální a kordinovaná stratégie států.“ Cyklus recese, záchranné plány, rozpočtové škrty, nový cyklus recese…. a francouzské odbory očekávají vlnu propouštění, která byla pod nátlakem pravicové vlády v průběhu volební kampaně pozastavena.
Míting byl nezáživný, mluvčí unavení, obecenstvo prořídlé. Připadala jsem si jako na mši s jejími zastaralými a bezúčelnými rituály, ve které věří pouze členové místní fary a nemohla jsem než obdivovat Romana, člena mladých socialistů. 
Je mu dvacet osm, je ekonom ve Francouzské národní bance, nechce se profesionálně věnovat politice a po celou prezidentskou a parlamentní kampaň trávil podvečery a víkendy na trzích, distribucí letáků, klepal na dveře a přesvědčoval občany, aby šli volit a aby volili socialistického kandidáta a v průběhu mítingů byl odsouzen do role hlídače dveří anebo hlídače koutu VIP. Druh sebeobětování se ideálu…
-Valériegate
Pokud minulý týden nepršelo, bylo šedivo a Francouzi se namísto voleb vášnivě zajímali o novou politicko-milostnou aféru.
Čerstvě jmenovaný ministr pro evropské záležitisti Bernard Cazneuve se v průběhu tiskové konference mohl namáhat jak chtěl s vysvětlováním fracouzských návrhů na vyřešení evropské krize a v odpoledních hodinách prezident ve svém projevu v honosné budově Ekonomické a sociální rady marně přitahoval pozornost médií na detaily svého ekonomického programu, novnináři poslouchali jedním uchem. V úterý od 11:56 redakce byly ve víru 137 znaků textu twitteru Valerie Trierweilerové, místní „Frist girlfriend“, jak jí přezdívají Američané. V krátké větě Valérie popřála hodně úspěchů dosud téměř neznámému kandidátovi do Národního shromáždění v regiónu Charente-Maritime.1) Bývalý člen socialistické strany se postavil proti stranické vůli dosadit v regiónu bývalou kandidátku do prezidentských voleb a bývalou životní partnerku Františka Hollanda, Segolene Royal. Prezident se veřejně postavil na stranu Segoleny: „Ségolène je v tomto okrese jediným kandidátem prezidentské většiny, který má nárok na mou oporu a mou podporu.“
Špatné Františkovo svědomí, poděkování za podporu v socialistických primérkách, dárek matce jeho čtyř dětí? Valérie byla po dlouhá léta politická novinářka pro časopis Paris Match a dobře ví, že prezident se obyčejně veřejně do voleb nemíchá, je nadstranický prezident všech Francouzů a všech kandidátů, všech až na Segolenu. František sice Segolenu opustil pro Valérii, ale je veřejným tajemstvím, že Valérie na svého muže žárlí… impulsivní reakce, malá pomsta odeslaná v několika vteřinách, stačí zmáčknout několik knoflíků… dotknout se obrazovky. Od minulého týdne se Valérie na veřejnosti neobjevila.
-Zánik komunistů ve Francii
Růže je symbolem francouzské socialistické strany a Francie má na růžích ustláno. Levice v neděli vyhrála parlamentní volby, levice má od minulého roku většinu v Senátu, levice je v čele většiny regiónů, Francie má levicového prezidenta. Francoužští socialisti získali absolutní většinu v Národním shromáždění a mohou se tak obejít bez hlasů zelených, volebních partnerů, a bez hlasů komunistů, kteří s desítkou poslanců poprvé v historii páté republiky nemají právo na vlastní parlamentní skupinu (minimálně 15 poslanců). Postupné odmírání a pradvěpodobný blízký zánik komunistů ve Francii …..
Na protilehlé straně politické šachovnice do shromáždění přibyli dva poslanci s etiketou extrémně pravicové Národní fronty (poprvé od roku 1988): osmašedesátiletý právník Gilbert Collard a půvabná dvaadvacetiletá studentka práv Marion Maréchal-Le Pen. V departementu Vaucluse na sluném francouzském jihu Marion, vnučka zakladatele Národní fronty Jeana-Marie Le Pena, vyhrála díky socialistické kandidátce Catherine Arkilovitch. Nepsané pravidlo socialistů diktuje kandidátům, kteří se v prvním kole voleb ocitli na třetím místě, stáhnout svou kandidaturu a podpořit proti zástupci Národní fronty pravicového kandidáta. Paní Arkilovich nejprve souhlasila se stranickou disciplinou, a poté se zašprajcla: nechtělo se jí podpořit místního potentáta, který se obvykle představoval: „Jmenuji Jean Michel Ferrand a jsem doživotně poslancem.“
-Národní fronta s lidskou tváří
Od osmdesátých let, kdy se extrémní pravice a její vyhrocené názory na emigraci objevila na francouzské politické scéně, republikánská pravice se u příležitosti většiny voleb ocitá před otázkou přizvat anebo nepřizvat její voliče do vlastních řad, podělit se zástupci Národní fronty anebo nepodělit se o volební koláč. Přímo řečeno uzavřít volební dohodu s ďáblem anebo zůstat na republikánských pozicích. Jacques Chirac, předcházející lídr pravicové strany RPR a později UMP, bez váhání pakt s NF odmítal a černé ovečky, které se s lepenovci zapletly, byly marginalizovány… ale v posledních letech se pozice vedení pravice mění.
Většina voličů republikánské pravice by podle posledních průzkumů veřejného mínění byla pro sblížení s extrémisty s lidskou tváří Marine Le Penové, která převzala tatínkovo žezlo a vedení strany, zmírnila slovník, přizpůsobila argumentaci. Socialisté si nedělali morální problémy s podporou komunistů, tak proč bychom se měli v boji o moc zříci hlasů, které budou v závěrečném součtu scházet?
Díky sadě reakcionářských návrhů, které se týkaly emigrace anebo bezpečnosti se v předcházejících volbách Nicolasovi Sarkozymu podařilo vysát velkou část voličů Le Penovy strany. O pět let později staré recepty přestaly platit, Sarkozyho kouzlo zmizelo, voliči neshledali Sarkozyho na úrovni očekávání a vrátili se do lůna matičky Narodní fronty.
Jakou cestou se pravice vydá bude záležet na novém prezidentovi UMP, který bude zvolen na podzim. Dá přednost spolupráci s Národní frontou anebo uvolní prostor představitelům politického středu? Sarkozy převálcoval centristy, část jich svedl do své vlády a část jich odvelel do rezignované opozice a zasloužil se tak o jejich dočasnou absenci na francouzské politické scéně. Výsledkem je, že regióny jako Bretagne, země křesťanské demokracie, daly přednost levicovým kandidátům.
-Jiné….
Na náměstí Edgard Quinet jsou lípy obaleny žlutými květy. Mladá dáma se snaží domluvit svému francouzskému buldočkovi… jsou mu teprve tři měsíce a nechce se mu chodit.
Na cestě z metra mě čekal strakatý kocour. Je to dlouho, co jsem ho neviděla. Už jsem si myslela, že se ztratil, anebo, že ho přejelo auto. Rozeběhl se ke mně a mňoukavě lákal pohlazení. Je to nejošklivější kocour ve čtrvti Butte aux Cailles, ale nejsympatičtější.
1)Text twitteru: „Kuráž Olivierovi Falornimu, který má zásluhy, který po léta nesobecky bojuje po boku Larochelanů.“